Jihokorejské horské středisko si ještě udržovalo lehce ospalé před- olympijské tempo, když šli ve čtvrtek pozdě večer do akce první Češi zimních her. Premiéra patří Viktoru Poláškovi, ale ten jen mávl rukou: „To bych neříkal. Už jsme tu skákali předtím na tréninku.“
Žádné velké fórky teď od jejich party nečekejte. Krutá je místní zima, ještě krutější jejich sezona. Do finále na středním můstku šlo 50 závodníků z 57, ale Štursa s Čestmírem Kožíškem i tak končí.
Buďme realisté
Kodrcají po stejné trati. Ba dokonce Štursovými slovy ještě dál sjíždějí na stranu: „Já už neskáču dobře ani v tréninku. Stojí to za… Už se nedá nic očekávat. Skočit 83 metrů, na to nemají vliv žádné podmínky.“
V Pchjongčchangu se na pořádnou sněhovou nadílku čeká, zato české skokany 50 let po zlatu Jiřího Rašky zavalila hotová lavina depresí. „Děláme všechno pro to, aby se to aspoň pohnulo, abychom se trochu vyhrabali. Ale na olympiádě už se nic nezmění. Projevuje se to, co jsme dělali celý rok,“ vršil Štursa sebekritiku.
Tohle je nepřesvědčivé vysvědčení někdejší velmoci: 24.Koudelka, 47. Polášek, 53. Štursa, 54. Kožíšek. V sobotu si první dva zkusí spravit náladu, ale… „Moc nevím, co teď na můstku dělám. Neletí to,“ smutnil Polášek, který se mezi padesátku protlačil tak tak.
Když se odvážní chlapíci na lyžích pouštějí do vzduchu, základním pravidlem je, že stát se může vážně cokoliv. „Někdy to je lup – a člověk najde třicet metrů, ani neví jak,“ popisuje Štursa nevyzpytatelnost jejich sportu.
Na olympiádě přijde ještě závod na velkém můstku i soutěž družstev. „Určitě to má cenu,“ chce Štursa bojovat. „Šance nezahazuju. Ale taky je třeba se na to koukat realisticky. Za zimu už jsem zkoušel měnit hodně věcí. Nápady docházejí.“
Bod za upřímnost. Česká olympijská předpremiéra bohužel stvrdila, že skokanská medaile je nyní pravděpodobností asi na úrovni toho, že z barevné stavby nad centrem her odstartuje UFO.
