Ještě v červnu se trápila, zlobilo ji svalové zranění, soupeřky sledovala u televize. Ale stihla se dát do pořádku, na mistrovství Evropy v Helsinkách si zaběhla v semifinále.
A pak se připravila na Londýn. Mezi osmi nejlepšími nepoběží, ale zazářila. Burácející hlediště olympijského stadionu ji nabilo energií. "Při jednom náběhu v rozcvičení právě někdo skákal, asi Brit - to bylo neuvěřitelné," rozplývala se nad diváckou kulisou.
Zkoncentrovala se v ní náramně. Na startu si dala pozor na první čtyři kroky. S trenérkou Janou Jílkovou udělaly menší změnu v náběhu na první překážku. Až po ní Škrobáková později zvedá hlavu, hned po startu nezaměří pohled na překážku.
"Snažíme se do čtvrtého kroku držet sprinterský náběh," vysvětlovala."Většina překážkářek, i já to dělala, se už při druhém kroku postaví a kouká na překážku," popisovala rozdíl.
V semifinále ji ten postup vyšel, celou trať zvládla rychle. Pouze jednou v životě běžela rychleji - před třemi lety v Kladně zvládla překážkářskou stovku za 12,73 s. "Čekala jsem, že mám na čas pod 12,90, ale tohle je fantastické. Klobouk dolů. Dobře, Lucko," chválila se jedenáctá překážkářka olympijských her.
Ve třiceti letech optimisticky hledí vstříc hrám v Riu de Janeiro 2016. "To mi bude teprve čtyřiatřicet a překážkářky přece začínají běhat rychlé časy od třicítky. S časem 12,81 sekundy není důvod to balit. Jedeme dál!" plánovala.
Akorát s Janou Jílkovou bude muset dát řeč, trenérka už prý totiž plánovala končit. "Ale proč? Tohle je motivace jak blázen!"
