Dvě pátá místa přivezla česká sledge hokejová reprezentace z předchozích dvou paralympiád ve Vancouveru a Soči. Letos v jihokorejském Pchjongčchangu mysleli na medaili. Tým však nepostoupil ze skupiny do semifinále a nakonec bral šestou příčku.
V týmu byl jediný Jihočech - čtyřiačtyřicetiletý Zdeněk Klíma, pro kterého to byla druhá zimní paralympiáda. Zakladatel českobudějovického sledge hokejového týmu nyní plánuje reprezentovat v jiné disciplíně.
Je šesté místo neúspěch?
Chtěli jsme medaili. Ale úvodní klíčové utkání s domácí Koreou jsme v prodloužení prohráli. Ve druhém zápase se body s USA získávají těžko. Takže jediná skupinová výhra s Japonskem nás do semifinále neposunula. Nakonec jsme ani neobhájili páté místo. Po odehrání základní skupiny nám docházely síly, protože jsme měli vměstnanou pětici utkání do šesti dnů. Neměli jsme tak čas na potřebnou regeneraci. Vnímáme to jako nevídané a nepochopitelné selhání organizátorů.
Takže jste ani neměli čas více poznat Jižní Koreu?
Poté, co jsme denně hráli a po příjezdu na apartmány okamžitě tvrdě usnuli, jsme usoudili, že by bylo dobře vyčistit si hlavu. Tak jsme vyjeli k moři. Počasí nám vyšlo a koupali jsme se na pláži. Korejci se tomu smáli, protože na podobné obrazy nejsou příliš zvyklí. Tohle byl asi nejlepší mimosportovní zážitek z Koreje. Navštívili jsme i velký dům bohatého korejského filozofa, který si k němu nechal přistavit menší chrám. Jde o tři sta let staré muzeum.
Jaké mají sportovci podmínky na paralympiádě, například co se týká bydlení?
Ubytování splňovalo vysoký standard jako na všech paralympiádách. Apartmány v novostavbách, které se po odjezdu sportovců dále pronajímají. Pokoje byly opravdu na úrovni a prostorné. Každý měl vlastní pokoj. Organizátorům se nedá kromě přípravy samotného hokejového turnaje nic vytknout.
Ochutnal jste i místní kuchyni?
Na každé paralympiádě funguje 24hodin denně jídelna s mezinárodní kuchyní. Bylo v ní k dispozici, na co si vzpomenete. Od hamburgerů, přes italskou, japonskou, domácí korejskou kuchyni až po halal pro Íránce. Já osobně jsem si oblíbil místní specialitu - směs masa, různých kořínků, salátu, sezamových semínek zalitá pálivou pastou. To mi skutečně chutnalo.
Pro vás to byla po Vancouveru 2010 druhá paralympiáda. A co za čtyři roky?
Co se týče sledge hokeje, v tomto sportu jsem se paralympiády zúčastnil naposledy.
Budete měnit sport?
Od letošního roku se do cyklu pro letní paralympijské hry zařadil para trap. Jde o brokovou střelbu. Jelikož jsem z rodiny puškařů, bude to pro mě zajímavá alternativa k sledge hokeji. Navíc, v mém věku je to poněkud vhodnější sportovní aktivita. Už mám naplánované letní soustředění.
Ještě ke Koreji. Jak je možné, že Slováci získali jedenáct medailí, ale Češi vyšli naprázdno?
Je bohužel zřejmé, jak moc se oproti zahraničí v Česku liší postavení handicapovaných a zdravých sportovců. Nejen na Slovensku jsou pro handicapované zajištěny stejné finanční podmínky jako pro zdravé a obě skupiny jsou brány rovnocenně. Například slovenští nevidomí lyžaři přiletěli do Koreje přímo z Chile, kde absolvovali profesionální přípravu. Češi si víceméně sami platí skipasy v Alpách. Ministerstvo školství by se mělo nad touto otázkou zamyslet, protože ten nepoměr je opravdu markantní. Sport handicapovaných v Česku není zprofesionalizovaný. Většina z nás má svá zaměstnání, sport děláme ve svém volném čase a z velké části za své peníze. O české sledge hokejové reprezentaci by se dalo říci, že je to nejlepší amatérský tým na světě. Další výběry jsou sestavené z profesionálních hráčů, kteří mají sledge hokej jako zaměstnání.
Jaké může mít tento stav důsledky do budoucna?
Důsledky se projevují už nyní. Pokud uvedu příklad z Českých Budějovic, uplynulý ročník sledge hokejové ligy byl velice náročný. Omezili jsme činnost, zbylo nás několik hráčů a jsme na vážkách, zda vůbec máme motivaci pokračovat. Momentálně to vypadá, že se přesuneme do Třeboně, kde vzniká stadion s potřebným zázemím. V Českých Budějovicích ho bohužel nemáme. Čtrnáct let vedu místní klub, ale nedostali jsme možnost například pravidelně trénovat. Město jistou podporu vykazuje, ale za těch čtrnáct let je to zkrátka málo.
Sledge hokej tedy nemáte na plný úvazek. Jaké je vaše zaměstnání?
Pracuji jako obchodní zástupce pro značku sportovního oblečení. Ve volných chvílích se snažím věnovat rodině. Momentálně žiji s přítelkyní, z bývalého manželství mám dvě dcery. Od prosince to bylo velmi náročné. Kromě reprezentačních soustředění a klubových tréninků a zápasů jsem se snažil připravovat na paralympiádu ještě individuálně v posilovně. Na blízké tedy zbývalo velmi málo času.
Jak jste se vůbec dostal ke sledge hokeji?
V roce 2001 se ve Zlíně rodil sledge hokejový tým. I když žiju na jihu Čech, zkusil jsem se přidat a už jsem u toho zůstal. Po založení české sledge hokejové ligy jsme se spoluhráči vyhráli mistrovský titul. Se stejnou partou lidí jsme v roce 2004 založili klub v Českých Budějovicích, tentokrát nezávislý na Centru zdravotně postižených. A od té doby ho vedu.
Zkoušel jste po úraze i jiné sporty pro handicapované?
Soutěžil jsem v atletice a sedával jsem i do handbiku. To vše až po úrazu v listopadu 1989, kdy mi bylo patnáct let. Autobus do Českých Budějovic měl tehdy zpoždění, a tak jsem po výstupu z něj utíkal, abych stihl vlak, který by mě zavezl na učiliště. Ve spěchu mi při nástupu podklouzla noha a spadl jsem do kolejiště. Než jsem se stihl uhnout, vlak se rozjel a já přišel o obě nohy.
Kde jste se následně zotavoval?
Rehabilitoval jsem zde v Budějovicích a místní lékaři a sestřičky se na mně doslova vyřádili. V dobrém slova smyslu. Starali se o mě s perfektním přístupem a vlastně mě postavili zpátky na nohy, za což jim dodnes vděčím. Léčba tady na jihu Čech pro mě byla dokonce více klíčová než ta následná v Kladrubech. Když jsem tam po několika měsících přijel, řekli mi, že už mě skoro nemají co učit. Tam mi ale pomohli se začleněním do každodenního života. Potkával jsem tam lidi se závažnějším postižením. Přitom to byli veselí lidé s vlastními rodinami. Pro čerstvě handicapované je právě sport skvělým prostředkem, jak se neuzavřít. Potkávají tam totiž starší spoluhráče a vidí, jak s handicapem dokážou žít. Důležité je si svůj handicap tolik nepřipouštět. Na druhou stranu ten, kdo tvrdí, že se s ním stoprocentně smířil, pravděpodobně nemluví pravdu.
