Slangem – nestálo to za nic. Což je ještě od Češky kulantní hodnocení podmínek olympijského finále ve slopestylu. „Není to vůbec fér. Skoro nikdo nedojede. Fouká víc a víc, nedá se závodit,“ štvalo Medlovou. „Nemám z toho dobrý pocit. Měli nám to přeložit.“
Sympaťačka z Liptovského Mikuláše byla jen jednou z obětí centrifugy, která pravidelně prosvištěla nad Phoenix Snow Parkem. I další se ošklivě potloukly. Rakouská mistryně světa Anna Gasserová propadla. Pančochová se v úvodní jízdě vůbec neodhodlala na poslední skok, neboť neměla dostatečnou rychlost na to, aby si poradila s protivětrem.
„Nemá smysl riskovat zdraví,“ řekla po 16. místě. „Škoda, tohle nebyla dobrá prezentace snowboardingu. Spíš boj o přežití.“
Kluci jsou vyježděnější
Ještě před tím, než „prkno“ prudce zabrzdila, ji kouč Martin Černík hypnotizoval. „Tlačil jsem ji, aby skočila,“ přiznal. Ale legenda českého snowboardingu nekárala: „Je to její zodpovědnost, její rozhodnutí, její nohy. Ona na sebe musí dávat pozor – a já to musím respektovat.“
Protože v takových podmínkách jde o dost. O zdraví. O život. „I tady byla spousta děsivých pádů, což je na každých závodech. Takový Mark McMorris loni trefil strom a byl úplně rozsekanej; utekl hrobníkovi z lopaty,“ připomíná Černík osud Kanaďana, jenž se až zázračně zotavil a v Pchjongčchangu získal den před dívčím finále bronz ve slopestylu.
Tvrdé, ale realistické. „Protože náš sport je hodně upřímnej,“ řekne Černík. „Když člověk něco podělá, má zpětnou vazbu hned.“
Olympijská trať je precizní a náročná, zvlášť skoky. „Letíte tak 25 metrů,“ odhaduje Pančochová. V pondělí měl vítr rychlost 16 kilometrů za hodinu a ještě horší byla jeho nevyzpytatelnost.
„Člověk si zvykne, že fičí z jedné strany. Nárazový vítr je těžší,“ říká Černík. „Kluci se s tím vyrovnávají líp, jsou vyježděnější. Holkám to psychicky moc nepřidá. Dost se s tím praly.“
Anebo tak jako Češka radši daly přednost svému tělu, nikoli medaili.
„Letíš – a ani nevíš,“ líčila Pančochová. Co s tím? „Testuju si to. Koukám na vlajky a podle nich se rozhodnu, jak se odrazím. S větrem do zad trochu míň, s větrem zepředu víc.“ Na víc než na vlastní instinkt, zkušenosti a větrem rozkomíhané fáborky se spolehnout nemůže.
Zranění vás změní
Minule v Soči skončila po šeredném karambolu ve slopestylu v nemocnici; radši nemyslet, jak moc ji zachránila helma, která při pádu praskla. „Proto mám vždycky radost, když to Šárka přežije. Úrazů a operací měla celou řadu,“ říká Černík.
Naposledy to odnesla obě ramena. „A když má člověk za sebou nějaké zranění, přemýšlí trochu jinak. Nejde do toho hlava nehlava jako v začátcích,“ rozumí jí trenér.
Pančochová má strategii: když fouká, radši se pouštím ve vzduchu do rotací, neskáču přímo. Cítí se bezpečněji, jistěji.
Paradox? Možná, ale zdání klame. Australská závodnice si na olympijské trati při relativně nevinné situace přetrhla kolenní vazy. „Hrozně vypadající pád může skončit v pohodě. A pak stačí malý přiblblý ťuknutí... Jezdec si to musí vyhodnotit sám a moc času nemá,“ říká kouč.
Chápe Pančochovou, chápe stížnosti. Ale chápe i to, proč závod nešlo přeložit. Pořadatelé podle něj létajícím holčinám vyšli vstříc už tím, že zrušili nedělní kvalifikace a posunuli všechny do finále.
Také Pančochová s Medlovou uznávaly, že televizní přenosy jsou důležité, přesto by před „rybárnou“ daly přednost jinému, byť pro pořadatele komplikovanějšímu termínu. To Černík díky organizování vlastních snowboardových akcí tuší, co by taková rošáda způsobila.
„Pokud by měli na olympiádě odkládat každou disciplínu, byli bychom tady měsíc navíc,“ mávne rukou. „Vím, že to není jen o nás jezdcích. Nabalují se další věci: televizní přenosy, porota… Nejde tlesknout a celé to přeložit. Holt jsme museli jet i tak.“
Ve větrné mlýnici. Na hraně možného. Se spoustou pádů. Ale co je hlavní: naštěstí bez větší újmy na zdraví.
