Atlanta 1996 - 16letý Michal Martikán šokoval vodácký svět triumfem na olympijských hrách. Následovala brilantní série - stříbro v Sydney 2000 a Aténách 2004, druhé zlato v Pekingu 2008, bronz v Londýně 2012.
Rio?
Martikán sedí na tribuně a kouká na své konkurenty, co se perou o cenné kovy.
Mezi nimi jeho krajan Matej Beňuš. Osmadvacetiletý rodák z Bratislavy, otec dvou malých synů. Dle slovenských nominačních kritérií si místenku pro Rio vyjel už loni v září. Téměř rok měl jasno: životní závod pojedu v úterý 9. srpna na kanálu Deorodo.
Všechno mu podřídil, rozplánoval soustředění, jezdil po světě. Rodina ho vídala málo. Jeho staršímu synovi Simonovi jsou tři roky, mladšímu Tobiášovi teprve devět měsíců. „Snad polovinu jeho dosavadního života jsem s ním nestrávil,“ posteskl si Beňuš v úterý.
V Riu už byl podvečer. A on držel v rukou stříbrnou olympijskou medaili.
Ve Slovenském domě zavoněly bryndzové halušky a kapustnica, vyhrávala cimbálovka a vytáhlý kanoista se jen lehce usmíval. Za sebou měl ideální den - semifinále zajel na jistotu, do finále prošel z osmého místa. „Ze zadních pozic se útočí lépe,“ žertoval. U novinářské mixzóny si chvíli popovídal se slovenským prezidentem Andrejem Kiskou.
Do finále vyrazil s čistou hlavou. Předvedl bravurní, čisté představení. V cíli vymrštil pěst. Jeho trenér Juraj Minčík, bronzový ze Sydney 2000, spínal ruce k nebesům v gestu naděje. Snad to vyjde. Jenže na startu bylo dalších sedm závodníků.
V cílovém prostoru sledoval Beňuš jejich jízdy na velkoplošné obrazovce. Usmíval se. Pro diváky předvedl eskymácký obrat. Mával tribunám. „Když jsem dojel, tušil jsem, že to na medaili bude stačit. Byl to hodně dobrý čas,“ přiznal. Ale jeden rychlejší se přece jenom našel - od roku 1996 "tradiční“ slovensko-francouzský souboj o zlato ovládl opět Francouz: Denis Gargaud Chanut zvládl nástrahy tratě lépe.
Japonský bronz se slovenským rukopisemSlováci neslavili v Riu pouze stříbro Matěje Beňuše - ze slovenských peřejí vzešel i bronzový úspěch Takuji Hanedy. Japonec už deset let žije na Slovensku , kde trénuje pod vedením bývalého reprezentanta v deblkanoi Milana Kubáně. Kdysi mu byl vzorem Michal Martikán - a aby se mu podobal, zamířil trénovat na Slovensko. Oblíbil si bryndzové halušky, naučil se plyně slovensky - a při svém třetím startu pod pěti kruhy slavil medaili. "Bez Slováků bych to nikdy nedokázal," řekl. |
Slováci nadšeně slavili stříbro. Beňuš se smál. Trenér Minčík na břehu utíral slzy. Nadšený slovenský prezident seběhl z tribuny pogratulovat medailistovi. Zhruba padesátka slovenských fanoušků na tribunách bouřlivě skandovala jeho jméno. A introvertní kluk s šibalským úsměvem stěží hledal slova.
Co pro vás znamená olympijská medaile? „Splněný sen.“
Kde se na trati lámal chleba? „Na startu v hlavě. Bylo zapotřebí se připravit psychicky. Trať se dala lehce zkazit, nebyla extra náročná.“
Co vám napadlo před startem? „Nic. Hlava byla prázdná.“
I v průběhu jízdy? „Ano. Byl jsem tak koncentrovaný, že jsem neměl žádné myšlenky. Naštěstí.“
Jaké je olympijské stříbro? „Těžké. Těžší, než jsem čekal.“
Nemyslel tím pouze, kolik olympijská medaile váží. Jeho slova naznačila, s jakým tlakem se v uplynulých měsících musel vyrovnat. Mnozí se ptali: Opravdu to zvládne a naváže na medailovou sérii Martikána?
Nezabýval se tím. Před finále pouze věděl: Tento kanál znám snad nejlépe ze všech, zariskuju. A risk vyšel. „To čekání v cíli bylo docela příjemné,“ přiznal. Medailovou definitivu oslavil na vodě hlasitým výkřikem. Ve slovenském domě si k večeři objednal řízek a bramborovou kaši. Jako dárek dostal bábovku. „Dobrá byla.“
Pogratulovat mu přišel i Martikán. Před dvaceti lety viděl Beňuš v televizi, jak získal zlato v Atlantě 1996. „Od té doby jsem chtěl olympijskou medaili taky.“ A teď pokračuje v jeho šlépějích.
