Přináší štafeta větší medailové emoce?
Ondřej Moravec: Já měl největší! To můžu říct stoprocentně.
Jaroslav Soukup: Vždyť už jich (medailí) máš taky dost.
Moravec: Od půlky protilehlé rovinky jsem už na trati dělal opičky na servisáky. Věděl jsem, že to dojedu. Dneska to fakt bylo za odměnu.
Veronika byla na prvním úseku asi v jiné situaci, že?
Veronika Vítková: Já jsem si to na prvním úseku nemohla dovolit.
Gabriela Soukalová: To by byla rarita! Po první položce takhle... (jakoby mává do hlediště)
Veroniko, po předávce jste vypadala vyčerpaně, červená v obličeji.
Vítková: Jo? Se oteplilo.
Jak jste prožívali poslední úsek Ondřeje Moravce? V klidu?
Soukalová: Věřila jsem, že to zvládne. Znám jeho stojky.
Vítková: Ondra, když dá ležky, tak už to pak jede samo.
Soukalová: Ale jsem strašně ráda, že se mě neptáte na moji první střelbu.
Veronika Vítková
Gabriela Soukalová
Právě jsme se k tomu chtěli dopracovat...
Soukalová: To bylo strašný! Když jsme pomyslela na zbytek týmu... Před startem jsem si říkala: Dneska bychom mohli mít zase šanci. Věřila jsem. Ale věděla jsem, že vyrovnaných a silných týmů je hodně. Když jsem pak viděla, jak to tam Verča hnala od prvního kola a já přijela na ležku a dala tam trojku. To bylo strašný!
Vítková: Taky jsem dostala za úkol jet první, abych jela sama první z kopce.
Abyste nespadla?
Vítková: Jo.
Soukalová (opět o své ležce): Já si říkala, to je na trestný kolo, to je jasný.
Moravec: To jsem si taky říkal.
Soukalová: Ale byla jsem tak ráda, měla jsem tolik štěstí, že jsem z toho vybruslila.
Veroniko, kde jste sledovala střelbu Gábiny?
Vítková: Přijela jsem právě cílového prostoru, zrovna tam vyjely dvě netrefené a když jsem dokoukla, byla tam ještě jedna. To jsem trochu znervózněla. Ale když to Gabča trefila, bylo to super.
Kluci, taky jste se dívali?
Moravec: Já viděl jeden a půl úseku v restauraci pro závodníky na gauči. Čtvrtej úsek je na tohle dobrej, docela se toho dá stihnout dost.
Jardo, vy jste část úseku jel s Olem Einarem Björndalenem za zády. Jaký to je pocit?
Soukup: Já ho moc neviděl... Jel jsem si svoje.
Veroniko, kdy v průběhu závodu jste si byla jistá: Budu mít medaili?
Vítková: Věřila jsem celou dobu. Když jsem viděla, že Gabča dala ležku... Všichni jsou tady ve výborné formě, tak jsem věřila, že pokud předvedou to, co v individuálních závodech, medaili budeme mít.
Ulevilo se vám po vašem úseku, když jste předávala třetí?
Vítková: Ulevilo, protože na trati jsem se cítila líp. Měli jsme úplně suprové lyže, ve sjezdu na střelnici jsem vyjížděla za Torou Bergerovou a najednou jsem kolem ní profrčela a celou rovinku jsem si mohla vybruslovat.
Je to pro vás velké zadostiučinění po letech zdravotních problémů? Máte za sebou zánět mozkových blan, hypofýza nefunguje ideálně.
Vítková: Doufám, že jo. Bylo to mé přání. Každý sportovec chce medaili z olympiády. Nám se to povedlo. Ostatní jich sice mají víc, ale i jedna medaile se počítá.
Ondřeji, po stříbru ve stíhacím závod jste říkal: Stavím barák, ještě bych potřeboval dvě medaile. Už je máte...
Moravec: Tak teď už to možná klapne.
Dostavíte?
Moravec: My jsme ještě nezačali, ale asi to půjde o hodně snáz. Předtím to byl takový nesmělý... Spíš vtip. Teď už to docela jde.
Jaroslav Soukup
Ondřej Moravec
V cílové rovince jste mával malou českou vlajkou. Kde jste ji vzal?
Moravec: Od masérky Ireny Česnekové. Trochu se mi pak ke konci zamotala. Asi to chtělo větší. Ale ona se asi bála, aby mě to nebrzdilo a ještě mě nedojeli. Tak aspoň to. Je pěkné, že člověk s tím může jet do cíle a užít si to, přál bych to všem.
Že byste si to příště s Jardou vyměnili?
Moravec: To nevím.
Vítková: Jen u nás to asi nedopadne s vlajkou.
Soukalová: Holky to mají horší, to je pravda.
Gábino, máte o jednu olympijskou medaili víc než maminka. Budete ji hecovat?
Soukalová: Doufám, že není poslední. Budeme dělat všechno, aby se to nějak rozšířilo. Že z tak malé republiky vezeme pět medailí z olympiády, je zázrak.
