Těžko představitelné, že? Lyžařka to však na svých stránkách líčí docela poeticky. "Lyžování je krásná věc. A když vidíš jen malinkej kousek z člověka před sebou a nic víc, to je teprve odvaz. Musíš zapomenout na všechno kolem, věřit svýmu trasérovi a jet. Nic jinýho ti ani nezbývá, když nevidíš a chceš lyžovat."
Na trati jí pomáhají i minivysílačky, kterými dostává pokyny od traséra. "A já mu můžu říct, aby na mě trochu počkal," popisuje Kulíšková.
Dvacetiletá dívka lyžovala odmala. Rodiče netušili, že má problémy se zrakem. "Zjistili jsme to, až když jí bylo osm let. Do té doby jsme s ní zacházeli jako se zdravým člověkem, jen jsme jí vždycky nadávali, když doma vrážela do věcí," vypráví táta se smíchem.
Kulíšková si vyzkoušela plavání i atletiku, na sněhu nejprve závodila na běžkách. Jenže převládla láska k rychlosti. Vždyť by se jednou chtěla proletět stíhačkou. "Mám hrozně ráda rychlou jízdu autem, mrzí mě, že nemůžu mít řidičák."
Na trať úterní super-G se pustila i s bolavou nohou po tvrdém pádu ve sjezdu. "V zatáčce se mi zaryla hrana horní lyže a už jsem letěla."
Závodit na sjezdovkách začala před šesti lety. Má stříbro ve sjezdu z mistrovství světa i malý křišťálový glóbus za superobří slalom. A teď paralympijské stříbro.
Sport kombinuje se studiem konzervatoře. Kytaru i příčnou flétnu vozí s sebou na závody. "S rukama se mi ještě naštěstí nikdy nic nestalo."
Přes léto chodí do posilovny, na atletiku, kolečkové brusle. Doma pak nabírá fyzičku na dvojkole. Na lyže jezdí od září. Trénuje dopoledne. Pak už přicházejí obavy ze srážky s jinými lyžaři. Jednu takovou odnesla vyraženým předním zubem.
Na sněhu by potřebovala být častěji. "Jezdím s dcerou jako Záhrobský se Záhrobskou, ale to se vůbec nedá srovnat," vypráví otec.
Ideální příprava by je vyšla na milion korun ročně, ta omezená na třetinu. Část hradí svaz, zbytek rodina. "Protože jezdím s dcerou, tak půl roku nepracuju. Odnáší to rodina," říká Kulíšek. Ale vyplácí se to.
