Do Ria odletěl v pátek v noci s dalšími třiceti reprezentanty. „Konečně se trochu prospím, hodně jsme trénovali,“ povídal před nástupem do letadla. Teď už ho čeká jen trénink, trénink a zase trénink.
Tradičně vynechá i zahajovací ceremoniál. „Ani jednou jsem tam nebyl a tradici nehodlám porušit. Většinou jsme totiž závodili hned druhý den, letos máme oficiální trénink, vážně to nejde,“ usmál se.
Na závod se přes všechny nepříjemnosti, které ho nejspíš budou provázet, těší. „A moc, ať už to přijde, dlouho jsme na to čekali.“
Pátá olympiáda před vámi, dělá to s vámi něco?
Kdyby mi někdo ve dvaceti řekl, že se dostanu pětkrát na olympiádu, nevěřil bych mu. Vážně jsem rád, že se mi to povedlo, vybojovat olympijské místo pro střelce není jednoduché. Ale nejedu se do Ria jen zúčastnit, je potřeba tam i něco udělat.
Jste za ty roky klidnější?
Dívám se na to jinak, z pozice táty od rodiny. Medaile pro mě dřív byla otázkou života a smrti. Teď jsem hlavně rád, že jsem se nominoval, že se tam můžu podívat a zkusit něco vybojovat. Beru to víc v klidu, ale se závodem adrenalin přijde, určitě i nervozita. Bylo by divné, kdyby se mnou olympiáda nic nedělala.
Jak vzpomínáte na ty předchozí?
Atlanta, to byla první zkušenost, na kterou si už moc nepamatuju. Pak přišlo Sydney, na něž rád vzpomínám. Znamenalo pro mě průlom, dostal jsem se do finále, skončil šestý, což bylo povzbuzení, abych v trapu pokračoval. Na ty roky to byla úspěšná olympiáda. Nejsilnější vzpomínku mám samozřejmě na Peking, který byl díky zlatu maximálně úspěšný. Londýn pro mě nebyl jednoduchý. A Rio? To se uvidí.
V této olympijské nominaci jste v jedenačtyřiceti nejstarším sportovcem. Věděl jste to?
Já jsem nejstarší? To už tak je, no. (směje se) Ale náš sport je specifický, 41 let ještě není dramatický věk, není to maximum. Na olympiádě jsou střelci z jiných zemí ještě starší. Tragicky to neberu.
Nemyslíte, že si vás budou ostatní sportovci dobírat?
To si nemyslím, bude to v pohodě. Hlavně doufám, že vypadám mladší než na jedenačtyřicet. (smích)
„Jsem víc v klidu, ale bylo by divné, kdyby se mnou olympiáda nic nedělala.“ |
Po dubnovém testu střelnice v Riu jste si stěžoval na její kvalitu. V čem byl její největší problém?
Je hodně otevřená, terče jsou daleko, a navíc mají zpoždění. V pozadí je tam navíc žlutá spálená tráva, takže vám terče splývají a nejsou skoro vidět, což je hodně nepříjemné.
Měl jste v uplynulých měsících na místě nějakého „špeha“, který pro vás situaci monitoroval?
Měli jsme tam kamaráda z brazilského týmu, působí jako manažer. Byli jsme s ním v kontaktu a on nás před dvěma měsíci na Světovém poháru upozorňoval, že se žádné změny neudělaly a že je ani nelze očekávat. Možná vyměnili typy terčů, ale podle mě neudělali ani tohle, vlastně vůbec nic. Vyhraje ten, kdo se s těmi podmínkami nejlíp popere.
Na druhou stranu, o těch podmínkách jste věděli dost brzy, mohl jste se tedy na ně připravit...
To je pravda, věděli jsme, do čeho půjdeme, a snažili jsme se na to nachystat. Když jsme pochopili, že žádné změny nenastanou, hned jsme jednali. Vlastně bychom teď byli rádi, kdyby žádné změny na střelnici na poslední chvíli neproběhly, protože jsme se připravovali na konkrétní, horší variantu. Kdyby se podmínky zlepšily, paradoxně by to pro nás bylo špatné. I proto věříme, že všechno zůstane, jak bylo, což by pro nás mohla být výhoda.
Říkáte, že jste se na tyto specifické podmínky připravovali. Jak?
Snažili jsme se simulovat horko, náročné podmínky i to, co tam nefungovalo. Všechno jsme to používali i u nás na střelnicích.
NEJSTARŠÍ. V jednačtyřiceti je olympijský vítěz David Kostelecký nejstarším členem výpravy. Letí už na svou pátou olympiádu.
TAK JAK TAM DOPADNU? Jakoby se ptal David Kostelecký před odletem do brazilského Ria.
Jak přesně to vypadalo?
Jezdil jsem na starší střelnici do Německa, která už nebyla v nejlepším stavu, změnil jsem i podmínky u nás v Brně. Sundali jsme střechu, aby to bylo autentické, vrhačky holubů jsme nastavili co nejhůř, abychom napodobili tu „úžasnou“ olympijskou střelnici. Věříme, že to byl dobrý trénink.
Olympiádu v Pekingu jste vyhrál za neutuchajícího deště. Nepřál byste si ho i v Riu?
Já déšť až tak nemusím, protože používám dioptrické brýle, což je pak problém. Takže doufám, že bude teplo a příjemné podmínky.
Loni jste vyhrál první závod Světového poháru a to byla zase větrná loterie. Nesvědčí vám náročnější podmínky přece jen víc?
Takhle se to nedá brát, mám spoustu pokažených závodů v horších podmínkách, záleží na každém závodu. Musí vám to sednout, musíte být v psychické pohodě a mít štěstí.
Po olympijském testu jste v dubnu řekl, že se do Ria vrátíte už jen na olympiádu. Znamená to, že po závodě hned odletíte?
Ano, koupil jsem si letenku zvlášť, abych byl doma dřív, protože jsem měl letět s týmem až o týden později. Ale už se mi nechce chodit po ostatních sportech. Už se těším, až si s rodinou užiju ještě kousek léta.
Zatímco loni jste vyhrál dva závody Světového poháru, letos jste se nedostal ani do finále.
Ale fyzicky nestrádám, jsem možná v lepší formě, než jsem býval dřív, a pro medaili udělám maximum.
Takže když jste začátkem roku tvrdil, že střílíte špatně, ale forma půjde nahoru, tak se to povedlo?
Vypadá to dobře. Za posledních čtrnáct dnů, tři týdny se to dostalo tam, kde jsme si přáli. Ale v Riu to může být úplně jinak, uvidíme.
S čím tam odlétáte?
Metou je dostat se do šestičlenného finále. Na to musí pomýšlet každý střelec, co jede na olympiádu. A v trapu se pak může stát cokoliv.
