A já sleduju její závod se sebou, ostatními a hlavně časem, který po vteřinách ukrajují hodiny na zdi.
"Tak dělej, pospěš, to nemůžeš stihnout," říkám si v duchu.
Na výsledkové obrazovce nad jejím místem svítí děsná čísla. Osm, devět, osm, devět, devět, devět... Pro perfekcionistku velká bída.
Naštěstí jde jen o nástřel druhé části závodu na 3x20 ran ze sportovní malorážky, tedy střelbu vestoje. Ale co to má, proboha, znamenat? A hlavně, kolik času jím chce Kateřina ještě strávit?
Snad všechny ostatní střelkyně už pálí směrem terč v rámci závodu. Jen Kateřina ne. Dívám se, jak se tváří sklesle, jak naslouchá manželovi, prochází se.
A pak má už jen 55 minut na zbylých 40 ran, přestavění stanoviště a ještě jeden nástřel.
Jímá mě děs.
Táta Petr, s vlasy obarvenými trikolorou a českými nálepkami na lýtkách, tu přechází jako lev v kleci.
"To mi bylo nejhůř. Nejdřív jsem pobíhal, chtěl jí vynadat, ale pak už jsem si šel za ní v klidu sednout."
Taky sedím a čekám, kdy bude Kateřina zase střílet. Uhýbám nohama z uličky Číňanům, kteří se po vlnách valí do haly. Je tu jejich favoritka Tu Li. Rozčiluje mě, že diváci mluví, zvoní jim mobily.
Koukněte na tu ceduli před vámi: "Ticho, prosím." Tohle přece není fér. Tu Li dostřílí, vede, hala vybuchne, lidé se okamžitě zvedají. Nápisy nenápisy.
. Olympijský deníkZvláštní zpravodajka MF DNES Barbora Žehanová píše z Pekingu |
Kateřině hluk nevadí. Mezitím nasadila tempo, jež ji doveze až do finále. Zakaboněný výraz střídá úsměv, nervózní táta teď pumpuje zaťatou pěstí.
Tohle je splněný plán.
A dál? Detektivka spěje k rozuzlení. Střelkyně mají 75 vteřin na ránu. A Emmons zase čeká. Pokaždé. Střílí poslední, stoupá pořadím, poslední ranou si zajistí druhé místo.
Vím něco, co ona ještě ne. Že má stříbro.
Pak v ruce žmoulá medaili vedle první Tu Li. "Přeju jí to, holka si to zaslouží. Měla být dvakrát na stupních, tak byla aspoň jednou. Jsem za ni opravdu ráda," říká Emmons.
A já jsem ráda za Emmons.
