Zatím "jen" jedna z olympijských favoritek. Až do 11. února, kdy vyjede na trať závodu, který může být jejím životním.
Před prvními závody Světového poháru jste říkala: Nevím, jak si po létě stojím. Teď už to víte?
Docela obstojně. Jsem klidnější.
| 10 nadějí MF DNES pro ZOH v Turíně 2006 |
Byla jste v prosinci čtvrtá a třetí. Takže už myslíte na olympijské stupně vítězů?
To je povinné? Ale přiznávám: myslím na ně. Na dalších svěťácích se teď můžu soustředit na pilování nového skoku. Kolikátá skončím, už nebude tolik směrodatné. Až v Turíně.
Vážně? Ovíkendu skončíte v Kanadě třeba patnáctá a zůstanete v pohodě?
Úplně ne. Ale jestli se mi povede vysoký skok, bude to plus, i když se zatím při něm rozbiju. Tedy pokud potom nebudu kulhat na jednu nohu...
Na kopci vás čeká až 80 boulí. Nemotá se vám z nich někdy hlava?
Nikdy. Jde o zvyk. Jen při skocích se občas ve vzduchu ztratím. Dělám salto, nic není vidět. Odrazím se a najednou nevím, kde jsem. Všude kolem je bílo, oči mám vytřeštěné.
Kdy se vám to přihodilo naposledy?
Na podzim při tréninku na Kaprunu.
Co si pak řeknete, když přistanete na zemi? Uff?
Spíš: Hurá, já jsem zase nohama na pevný zemi.
Nohama? Někdy dopadnete i jinou částí těla, že?
I při helikoptéře (jiný typ skoku) mi to občas ujede a kecnu si na zadek.
To k tomuhle sportu patří. Ale třeba sjezd mi připadá mnohem nebezpečnější.
Užijete si ještě normální lyžování? Baví vás jet rovně dolů z kopce, bez boulí?
Chvíli. Když najdu hezkou sjezdovku bez lidí, dám si na ní pět šest jízd. Pak mě to bavit přestane, začnu horlivě zatáčet a hledat prašan.
Prý před závodem umíte být na své okolí i nepříjemná...
Asi umím. Zeptám se Radka. (Trenér Radek Herot s potutelným úsměvem říká: "Já nic nevím.") No, když je někdo na startu extra vlezlej, dám mu to najevo. Ale k těm typům, které už den před závodem každému odsekávají, rozhodně nepatřím.
Rozčiluje vás, že závody boulařů jsou kromě rychlosti a obtížnosti skoků závislé i na rozhodčích?
Nijak zvlášť. Jen v jedné sezoně jsem rozhodčí proklínala, když byli totálně proti mně. Ale s tím nic neudělám, proti nim není odvolání. Vybrala jsem si takový sport, musím být zticha.
A co takhle rozhodčí odčarovat a nahradit je počítačem?
Hmm, radši ne. Počítač nemá lidské oči ani školení. Jak by třeba rozlišil nové skoky? Úplně by z toho zblbnul.
Snaží se některé lyžařky naklonit si sudí v zákulisí?
Nevím o tom. Švestičky ze zahrádky jsem zatím nikomu nepřinesla. Ani jsem jim nerozesílala před olympiádou brože. Ovšem je běžné, že potkáte rozhodčí na večírku po závodě a zeptáte se jich, proč vás obodovali tak a tak. Neřeknu jim: Dejte mi příště víc. Ale zjišťuju: Řekněte mi, za co jste mi strhli ty body.
Nedávno jste se od rodičů stěhovala do vlastního bytu. Jak se vám zamlouvá být sama svojí paní?
Hezké to je, ale pořád mám v bytě co dělat. Chybějí mi prahy, nemám sedačku ani koberce, televize stojí na krabici od bot, provizorní pohovka je z molitanu. Teď odjíždím na měsíc pryč, tatínek slíbil, že mi přidělá aspoň úchytky na dveře. Já nestíhám.
Navíc studujete na liberecké pedagogické fakultě. Kdy jste byla naposledy ve škole?
Před Vánocemi jsem se tam otočila. Odevzdala jsem seminární práce a dohadovala se, kdy mě zase chtějí vidět. Jeden pan profesor mi říkal, ať přijdu až s medailí. Doufám, že nebude muset čekat do Vancouveru 2010.
Studujete obor zeměpis–tělesná výchova. Tak já si vás vyzkouším.
To snad radši ani ne.
Ale ano. Turín je metropolí kterého italského kraje?
Nooo... Trentino?
Ne, Trentino je víc na východ.
Vzdávám se.
Piemont.
Aha, to jsem už slyšela. Snad mě učitelé nezabijou, když si přečtou, že to nevím.
V jakém ročníku teď vlastně jste?
Přibližně ve třetím, blíž a blíž ke čtvrťáku. Spolužáky mám každý rok jiné. Nejvíc se znám s těmi, se kterými jsem začínala, ale ti už bohužel končí.
V ulicích Liberce i Prahy jste nyní potkávala sebe samu na reklamních poutačích, vašich služeb využila firma Nike. Byl to nezvyklý pohled?
Ani ne. A už tu reklamu stáhli, nasadili místo ní jarní kampaň s fotbalisty. Ale bylo zvláštní, když mi známí říkali: Já tě viděl ve výloze.
Lákal by vás modeling?
Jen kdyby nebylo zbytí. Stejně by mě nevzali. Jsem malá a nerada se maluju. Radši zůstanu bez make-upu u toho, co dělám teď.
Říkají, že z vás v Turíně může být nový Valenta. Požádáte ho před závodem o nějakou radu?
Proč? Chci si to prožít a oddřít sama. Ty nervy i tu slávu, když nějaká bude.
Napodobila byste potom Valentu a prohlásila: Dejte mi facku, když se změním?
Já si ji dám sama, jestli se změním k horšímu. Mám ve svém okolí lidi, o kterých vím, že mi to řeknou. Ale už nechme těch spekulací.
Přece jen ještě jedna: na besídce s dětmi vás loni školáci dávali dohromady s Jakubem Jandou, abyste vytvořili lyžařské manželství snů. Co vy na to?
Jakub už je zadanej. Stejně by to asi nefungovalo, vždyť oba pořád někde lítáme. Kdy bychom se viděli?
Jaký je tedy váš ideální typ muže?
Ti ideální neexistují. Měl by mít smysl pro humor a být sportovec.
A pak?
Modré oči, žluté vlasy... Ne, to si vymýšlím nesmysly. Nic se zatím nerýsuje.
Loni jste odlétala na americké turné Světového poháru takřka bez peněz, svaz vám je dlužil. Letos je máte?
Už se to zlepšilo. Netvrdím, že mě svaz hýčká, ale snaží se.
Přivyděláte si i na život po kariéře?
Kdepak. Zatím jsem díky firmě RWE zabezpečená na dva roky v boulích, to je vše. Pak? Vypadá to, že budu muset pracovat. Budu učit děti, v jakém kraji leží Turín.
Co byste udělala s milionovou prémií za olympijské vítězství?
Uložila bych ji a střádala na život po kariéře. Dobrá odpověď, ne? Zeptejte se mě 11. února. Třeba...
Trenér loni slíbil, že vás v předolympijském létě bude honit. Splnil slovo?
Honí mě každý den. Nijak přitvrdit nemusel. Jsem plnoletá, vím, co tahle zima obnáší.
Takže jste nikdy neodmlouvala?
To neříkám. Já odmlouvám pořád, jsem taky tvrdohlavá. Ale nakonec vždycky poslechnu. Nebo se snažím poslechnout. (Trenér kouká do stropu.)
Jak to vypadá, když se hádáte?
Nehádáme. Jen si vyměňujeme názory. Trvá to pět minut, pak hodinu dělám uraženou a potom je klid. Většinou.
|
Tancovala ve Strážnici a s mámou pěla lidovky Víte, že Nikola Sudová, dračice z hrbolatých lyžařských svahů, od tří let skotačila ve folklorním souboru? Její maminka Michaela byla dlouholetou tanečnicí, a když se jí narodily dvě dcery, všichni předpokládali, že jablka nepadnou daleko od stromu.
Výjimku představoval jen tatínek Tomáš Suda, lyžařský akrobat. "Doma jsme potom dlouho sváděli souboje, jestli má Nikola tancovat, nebo sportovat," vypráví. "Tanec není žádný sport. Jen se točíš dokola a občas juchneš," tvrdil on, zatímco Nikola pěla s maminkou lidovky a cestovala po republice se souborem Nisanka. Třeba až na festival ve Strážnici. Juchala tak do čtrnácti let. Co o ní možná nevíte "Potom jsem byl asi ráznější a zvítězil sport," líčí otec Suda. Ale zkušenosti z tance si Nikola přenesla do disciplíny balet na sněhu, ve které mezi akrobaty začínala. "Maminka jí dokonce pomohla se sestavou na rytmy passo doble." Dnes už se Michaela Sudová nezlobí, že dcera s tancem praštila. "I když výnosnější ty boule možná nejsou. Ale aspoň už do nich nemusíme cpát rodinné peníze," povídá Tomáš Suda. Z uměleckých činností vyzkoušela slečna Sudová ještě hru na kytaru. "Nikola není na jemné ani manuální věci," soudí otec. "Je spíš hrom do police. Všechno měla vždy rychle hotové, hrubou silou, a zdálo se jí to dobré. Ideální typ na silový sport." Nikolina mladší sestra Šárka je naopak amatérskou keramičkou, hraje na flétnu, skládá básničky a píše povídky. Přesto i ona jezdí v boulích usiluje o start na olympiádě. "Ještě má čtyři závody na to, aby se tam probojovala," připomíná otec. Ale ať už pocestuje do Turína jedna dcera nebo obě, bude v Itálii toho. "Vstupenky jsem dostal jako dárek k padesátinám." |
