Jsou věci, jež se nemění. Led studí. Slunce hřeje (v olympijském parku bylo i ve středu na kraťasy). Konstantou je i Selänneho svěží skluz a svižná střela. 43letý muž brzdí běh času.
Petr Nedvěd se radoval, že jste se dostal do finské nominace...
... protože není nejstarší na turnaji?
Ano, přesně.
No jo. Někdo musí být nejstarší.
Štve vás to? Nebo jste pyšný?
Není to taková hrůza. Vlastně je paráda, že se nás starších dostalo do Soči víc. Je čím dál těžší držet se ve špičce. Ostatní to může povzbudit.
V zámoří kdekdo zíral, že Nedvěd ještě hraje. A že nastoupí na olympiádě. Vás to nepřekvapilo?
Vůbec. Pamatuju si, jak válel v NHL. Stará se o sebe a hokej ho pořád baví, což je dobrá kombinace.
Jaký kouzelný recept máte vy?
Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl hrát tak dlouho. Musíte tuhle hru milovat a hodně na sobě makat, abyste se udržel na téhle úrovni.
Nač konkrétně musíte dbát?
Na všechno. Nejdůležitější je regenerace. Hodně se protahuju. Chodím na masáže. Šlapu na rotopedu. Správně piju a jím. A odpočívám.
Kolik času vám pak zbývá?
Není ho moc. Když děti řeknou, že chtějí do Disneylandu, musím je odmítnout. Mrzí mě to, ale nemůžu pět hodin courat po parku. Druhý den by moje tělo nefungovalo.
Když váš tým v NHL hraje dva zápasy ve dvou dnech, v jednom vždy sedíte. Vadí vám to?
Co můžu dělat? Vždycky jsem rád hrál. Z dlouhodobého pohledu mi to prospěje. Pošetřil jsem energii.
Co pro vás znamená, že vás jmenovali finským kapitánem?
Samozřejmě je to obrovská čest. Naposled jsem měl céčko na olympiádě v Salt Lake City (2002). Už jenom obléct si reprezentační dres a nastoupit za svou zemi je čest. Být kapitánem je ještě něco navíc.
Jste v kabině o něco hlasitější?
Možná maličko. Ale vždycky jsem věřil, že člověk hlavně musí být sám sebou. Ve všech týmech jsem říkal: "Nepotřebuju písmeno na dresu. Dejte ho někomu jinému. Já můžu být tahoun i bez něj."
Kdyby vám někdo před 22 lety na hrách v Albertville řekl, že nastoupíte ještě v Soči 2014...
... hned bych ho poslal k lékaři.
Na kterou z vašich pěti minulých olympiád nejraději vzpomínáte?
Každý turnaj byl jiný, konaly se v různých zemích. Nagano bylo výjimečné, poprvé tam směli hrát ti nejlepší. Ale pro mě byl nejlepší Turín. Měli jsme nejsilnější mužstvo a já mohl být jeho součástí.
Ve finále jste podlehli Švédsku. Mrzí vás to?
Získali jsme stříbro. Tenkrát to bolelo. Ale jinak všechno klapalo.
Na medaili jste dosáhli také naposledy ve Vancouveru.
Víte, tenkrát jsem byl trochu zklamaný. Nepovedlo se nám ani jedno výborné utkání. Nikdo z nás nehrál vyloženě dobře. Zvládli jsme to jakžtakž, kupodivu to stačilo na bronz.
Před čtyřmi lety jste ve čtvrtfinále porazili Česko 2:0. Chcete s podobným stylem uspět i tady?
Ano. Vše se odvíjí od gólmana a obrany. Obrana vyhrává tituly. Nemáme tak silnou soupisku, pár kluků se nám zranilo. Nejsme favoriti, ale to se nám hodí. Kdo nás podcení, toho můžeme pořádně vytrestat.
Mohl jste si představit lepší rozlučkovou sezonu?
Když jsem se loni rozhodoval, jestli ještě pokračovat, lákal mě celý ten balík: šance na Stanley Cup s Anaheimem, zápas pod širým nebem, olympiáda. Jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Že tohle můžu prožít.
Co vás nejvíc uchvátilo na venkovním utkání proti Kings na baseballovém stadionu v Los Angeles?
Bylo to výjimečné. Překvapila mě kvalita ledu. Nastoupili jsme před 60 tisíci lidmi. Zvedl jsem hlavu a viděl hvězdy na nebi. Připadal jsem si jako malý kluk.
Vážně na jaře končíte s hokejem?
Ano.
Jste si jistý?
Ano!
