Jak ten úspěch prožíváte?
Snili jsme ten sen už na minulé olympiádě. V dalších letech se to změnilo do roviny očekávání, které jsme ale nedokázali naplnit. Teď se sen změnil v realitu.
Jak vám bylo při čekání na váš úsek po těle?
Moc jsem se nedíval, rozjížděl jsem se. Když se to ale při Lukášově a Jirkově úseku začalo vrbit, tak jsem byl pod obrovským tlakem. Bylo to ložené, cokoliv jiného než medaile by zase bylo zklamání. Jsem rád, že jsem ten tlak ustál.
Jaký byl poslední kilometr, když se na vás dotáhl Northug?
Když ujel Hellner, tak jsem se vykašlal na hlášky o tom, jak je Nor daleko. Věděl jsem, že cesta k medaili vede přes Francouze, že je musím porazit.
A rychlíka Northuga se nedalo udržet?
Samozřejmě jsem ho nechytil, ale krásně jsme se tím, že nás dojel a předjel, odpoutal od Frantíka. V zatáčce jsem nabral rychlost, měl jsme to naučené z týmového sprintu.
Jaké byly pocity v cíli?
Že je to doma. Byl jsme úplně vyřízený, poslední úsek byl těžký. V týmovém sprintu jsem předvedl exkluzivní výkon, mohl jsem si to řídit, dneska to byl boj.
Co jste společně jako čerství bronzoví medailisté křičeli?
To jsou nereprodukovatelné zážitky.
Můžete srovnat vaše světové medaile?
Je to na úrovni zlata a možná ještě výš. Je to jednou za čtyři roky. když člověk vyhraje individuální závod, tak jsou tam tři další kluci, kteří mohou být zklamaní, protože se jim závod nepovedl. Dneska je to tak, že jsme tam všichni a je to absolutní radost. Snil jsem o tom od začátku, zažil jsem si vítězství štafety na mistrovství světa juniorů v roce 1997 a od té doby jsme věděl, že násobená radost je nejlepší.
