Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 17. října 2017 Hedvika

Od Mečíře k Djokovičovi. Když je tenisové olympijské zlato nad zlato

Novak Djokovič řekl: „Olympijské zlato by bylo jedním z mých největších úspěchů, pokud ne tím úplně největším.“ | foto: AP

6 2016
Rio de Janeiro (Od našeho zpravodaje) - Dva vojenské vrtulníky visí ve vzduchu nad nevábně vyhlížejícím shlukem betonových kurtů. Návštěvník by si ho ani po požití notné dávky halucinogenů nespletl s tradičními areály Melbourne Park, Flushing Meadows, Roland Garros, natož pak s Wimbledonem.

Originální hlavní stadion připomínající pestrobarevný létající talíř obklopují provizorní ploty, šedivé zábrany, asfaltové uličky, bílé stany, sloupy a plachty, jež se pokoušejí cudně zakrýt, co se dá.

Na jeden z menších dvorců se právě belhá Boris Becker. Jako by se německé legendě zase zhoršily trampoty s kyčlemi. Na trojku coby trenér doprovází Novaka Djokoviče, tenisového vladaře, který v Riu prohlásil: „Olympijské zlato by bylo jedním z mých největších úspěchů, pokud ne tím úplně největším.“

Jako obvykle dokonale štíhlý, pružný a ladný Srb ve skromných podmínkách přišel potrénovat čtyřhru s krajanem Zimonjičem. Na ATP Tour vydělal 102 813 310 dolarů. Reklamní smlouvy mu jen loni vynesly 34 milionů dolarů. Získal Davis Cup, všechny grandslamové trofeje (celkem 12 titulů), vyhrál Masters.

Postrádá snad jen nejtřpytivější medaili z akce s pěti kruhy ve znaku. V Pekingu byl třetí, v Londýně čtvrtý. „Tyhle hry výrazně přesahují tenisový svět,“ řekl na tiskovce.

Do Ria letí jen turisti

Zdravotní potíže a obavy z viru zika (či spíše výmluvy na něj) notně oslabily konkurenci v klání na zeleně natřených brazilských kolbištích.

V mužském pavouku chybí pět hráčů Top 10 a deset borců z elitní dvacítky. Švýcaři Federer s Wawrinkou jsou zranění, Australané Kyrgios a Tomic válčí s domácí federací.

Berdycha a Raonice (stejně jako třeba Halepovou či Karolínu Plíškovou) prý vyděsila hrozba onemocnění v Riu. Upřímněji pojali odmítnutí nominace Isner, Thiem i Feliciano Lopez. Přiznali, že jsou pro ně důležitější body z podniků ATP, které se na hrách nerozdávají.

Prostořeký Lotyš Ernests Gulbis dokonce pronesl: „Žádné body, žádné odměny. Olympiáda mi připomíná tenisovou turistiku.“

Není to průlom. Z monstrózní akce, z níž se vytratily vznešené ideály, které nahradily politické a hospodářské zájmy, se v minulosti odhlásila spousta es. Dál si však drží prestiž a v solitérech s raketou budí vlastenectví a skoro nepoznanou sounáležitost s týmem a národem.

„Při vstupu do vesnice jsem ucítil úžasnou energii. Ta mě inspiruje a motivuje, ať ze sebe dostanu to nejlepší,“ řekl Djokovič. „Za svou zemi pokaždé bojuju celým srdcem.“

Zasloužil by se o další působivou story, kdyby v Riu dosáhl na „placku“, jež je pro něj cennější než všechny poháry a balíky dolarů.

O zápisech do dějin

Jeho současný kouč Becker kvůli zlaté medaili překonal svou nelibost vůči sokovi Stichovi, s nímž v Barceloně 1992 ovládl čtyřhru.

Ti dva se zatvrzele odmítali bavit, a tak si je před čtvrtfinále s domácími favority Casalem a Sanchezem zavolal německý daviscupový kapitán Pilič a hučel do nich: „Jestli chcete ty frajery porazit, musíte držet pohromadě a mluvit spolu.“

Poslechli. Zvítězili. „Jeden z nejhezčích zážitků na kurtu: Byl jsem první na světě, vyhrál jsem Wimbledon a olympiádu,“ tvrdí BB. „To jsou moje zápisy do dějin.“

O čtyři roky dřív do sportovní historie zasáhla jeho krajanka Steffi Grafová, jež v devatenácti na hrách v Soulu završila tzv. Golden Slam, počin, který těžko někdo zopakuje.

V lednu se stala královnou na Australian Open. V červnu na Roland Garros, v červenci ve Wimbledonu, v září na US Open. Načež 1. října v olympijském finále přemohla Argentinku Sabatiniovou 6:3, 6:3 a v euforii běžela obejmout na tribunu otce Petera a trenéra Složila.

Do Koreje přitom blondýna s řízným forhendem přiletěla tělesně i duševně vyčerpaná, bez velkých nadějí. Nastěhovala se do vesnice, z níž posléze musela prchnout před všudypřítomnou pozorností.

Postupně se však slečně s vášní pro běh vrátila nálada i síla. Překonala i krizi v mači se Savčenkovou.

Jako ostatní šampioni potom mluvila o nejsilnějších dojmech, skutečně vzácné chvíli, hymně, vlajce, reprezentaci a kamarádství: „Miliony lidí se mnou sdílely tu radost.“

Léčba olympiádou

Taky chlapík, jenž se později stal jejím chotěm, dobyl všechny grandslamové trofeje. A přesto mu právě olympiáda změnila život i kariéru. Američan Andre Agassi se v roce 1996 protloukal bídnou dobou.

Tápal v práci i ve vztahu s herečkou Shieldsovou. V záchvatech vzteku nadával na kurtu. Působil ztraceně, zaháněl démony v mysli. Schválně prohrál semifinále Australian Open s Changem, aby se o titul nemusel bít s nenáviděným Beckerem. Časem dokonce začal brát drogu podobnou českému pervitinu.

Steffi Grafová slaví triumf na olympiádě v Soulu.
Andre Agassi na olympiádě v Atlantě

ZLATÍ MANŽELÉ. Steffi Grafová (vlevo) v roce 1988 zazářila „Golden Slamem“ - vyhrála všechny čtyři grandslamy i olympiádu v Soulu. Andre Agassi vládl v Atlantě 1996. A o pět let později se z nich stali manželé.

Kvůli startu na hrách v Atlantě ovšem na splíny zapomněl a v přípravě dřel jako galejník. Reportéři ho sepsuli, že vynechal slavnostní zahájení, jenže on se soustředil pouze na svou zlatou misi.

Jeho přísný otec Mike kdysi boxoval za Írán pod pěti kruhy v Londýně 1948 a Helsinkách 1952. I kvůli němu prahnul po úspěchu. Povstal ze stavu 2:6, 0:3 proti Italu Gaudenzimu. Jihoafričan Ferreira proti němu podával na vítězství, ale Agassimu neodolal. Marně si stěžoval, že soupeř měl být za vulgární výkřiky z turnaje vyloučen.

Agassi ve finále smetl Španěla Burugueru a málem ho omráčily emoce, jež jej zavalily na stupních vítězů. „Překonaly moje představy, srdce se mi chvělo, ten okamžik byl nádherný, protože nepatřil jenom mně,“ líčil ve své knize Open.

Výjimečnost zlaté olympijské „placky“ si ostatně ověřil i později, na besedách ve škole, kterou založil v Las Vegas. „Děti i rodiče zajímala víc než cokoliv jiného. Takovou má moc,“ řekl pro ESPN.com.

Co má Miloš a postrádá Novak?

Její kouzlo poznal i muž nyní kmitající mezi kurty v Riu. Ač se kvapně ubíhající roky vepsaly do jeho tváře, Miloslav Mečíř je snadno k poznání. Hubený a pořád přívětivý - pomáhá členům slovenské výpravy přímo na dvorcích i v zákulisí.

Při návratu tenisu do programu her na podzim 1988 zazářil právě on a dosáhl na životní triumf.

„Grandslam jsem nevyhrál, ale po startu na olympiádě jsem toužil odmalička, kdy jsem ji viděl v televizi,“ říká. „Cítil jsem se na ní jinak, osvěžovala mou mysl. Být na té slavnosti mezi hvězdami všech sportů znamenalo odměnu i motivaci.“

Pozorný čtenář si patrně všiml, že Mečíř hovoří podobně jako Djokovič. Jeden přitom vlastní to, co tomu druhému v tenise unikalo. A naopak. Srb ale ještě má šanci malý zlatý poklad dobýt, byť mu los přichystal hned na úvod zatraceně těžký test. V cestě za snem mu překáží argentinský obr Del Potro. I proto Djokovič tvrdí: „Ano, chci zlato, ale musím zůstat pokorný.“

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze