Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pondělí 23. října 2017 Teodor, Theodor

Obhájkyně zlata Topinková Knapková: Mám jiné hodnoty než ve dvaceti

S DOMINANTAMI RIA. Veslařka Mirka Knapková-Topinková není na výletě u sochy Krista, jen zapózovala v olympijské vesnici u obřího plakátu. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

6 2016
Rio de Janeiro (Od našeho zpravodaje) - Stojí na trávníku olympijské vesnice, hledí na českou vlajku, poslouchá českou hymnu. Ne, nehrají ji jen pro ni jako v Londýně, patří celé výpravě, která se sešla při ceremoniálu vztyčení vlajky. Fotografuje se pak s tenistkami, s těmi z kurtů i s těmi od stolů, vdechuje podmanivou atmosféru her.

Tak tedy ještě jednou. Naposledy na olympiádě. „Na další už síly mít nebudu,“ tvrdí Mirka Topinková Knapková.

Ta letošní je její čtvrtá. A každá byla zatím úplně jiná.

Rozdováděné Atény.

Protrápený Peking.

Bolavý i triumfální Londýn.

Co pro ni přichystá Rio?

ZATÍM JE POHODA. Veslařka Mirka Knapková-Topinková před začátkem olympijských...

ZATÍM JE POHODA. Veslařka Mirka Knapková-Topinková před začátkem olympijských her v Riu.

„Mísí se ve mně nervozita i natěšení,“ říká 35letá žena. „Čeho jsem chtěla dosáhnout, už jsem v kariéře dosáhla. Mám jiné životní hodnoty než ve dvaceti. Chtěla bych si to v Riu i víc užít. Ale moje zodpovědnost mi to nedovolí. Stejně budu vše brát profesionálně.“

Změnila se. Nejen příjmením. Přímočarý drajv, s nímž kdysi mířila na světové i olympijském zlato, už nemá. Její život už není jen o sportu. „Vyzrávám,“ povídá.

Přesto se v ní stále skrývá i kousek spontánní a nadšené mladé slečny z Atén 2004. Tu scénu mám před očima: 23letá Mirka Knapková za cílem aténského finále září a vykládá: „Skvělý závod, super podmínky a já zajela nejlíp v životě.“ Medailistka? Omyl. Skončila čtvrtá, za třemi matkami – třicátnicemi.

Tehdy jsem sedl a napsal, že šťastnější sportovkyni s „bramborovou“ medailí jsem nikdy neviděl.

Měla pádný důvod radovat se. Vždyť až v devatenácti letech se stala veslařkou, když kariéře lyžařky a atletky odzvonilo. Pět let poté letěla na hry. „Jsem neopotřebovaná,“ říkala tam.

I s odstupem tuctu let se rozzáří, když začne na Řecko vzpomínat: „Já tomu pořád nemohla uvěřit, že jsem na olympiádě. V Aténách se mi splnil sen. A pak se mi povedlo dojet finále jen dvě vteřiny za největšími favoritkami. Všechno bylo úžasné.“

Vabank v Číně, poker v Anglii

O čtyři roky později v Pekingu 2008 platil pravý opak. Coby dvakrát stříbrná skifařka z mistrovství světa mířila do Číny coby jedna z favoritek. Na FTVS, kde studovala trenérství, přešla z denního studia na dálkové, jen aby mohla veškeré síly vrhnout do tréninku.

„Jela jsem tam s vidinou – zlato, nebo nic.“

Skosila ji však klimatizace, bojovala s virózou. Ve finále hrála vabank, v transu vypálila od startu vpřed, ujížděla ostatním.

„V půlce trati jsem věřila: Nemůžou mě dojet. Jenže v tu chvíli jako by mi někdo hodil kotvu. Ani jsem se nemohla hýbat.“

Fotogalerie

Skončila pátá a neměla nic. Sklesle seděla na židli: „Jsem úplně mimo. Jsem ráda, že žiju.“

Tehdy se rozhodla: Končím. „Mé zklamání bylo obrovské,“ vypráví dnes. „Obětovala jsem tomu tolik a soustředila se jen na sport. Výsledek nebyl adekvátní té dřině. Říkala jsem si: Nemá to dál smysl. Chtěla jsem toho nechat.“

Lidé okolo ní ji pro veslování zachránili. „Ujišťovali mě: Máš to v sobě, měla jsi smůlu, ten výsledek ovlivnila nemoc. Když už jsi natrénovala tolik roků, přece se na to teď nevykašleš.“

Naslouchala jim - a měla být odměněna. V roce 2011 po promaroděné zimě a bolestném rozchodu s přítelem vybojovala na Bledu titul mistryně světa. Před hrami v Londýně 2012 tvrdila: „Mám větší nadhled než před Pekingem.“

Pak ji ochromila bolest mezi žebry. Magnetická rezonance odhalila natržený sval! Hodinu před čtvrtfinále se nemohla hýbat. Seděla v jídelně, plakala, zvažovala, že vzdá. Ale vzepřela se.

Zachovala poker face, výprava její zranění tajila, polykala prášky a profesor Kolář kouzlil. Probila se až do finále. „Ale bála jsem se, jestli ho vůbec dojedu.“

Přesto opět ujela ostatním hned od startu, tak jako v Pekingu. Trenér asi zažívá déja vu, pomyslela si.

Avšak tentokrát síly nedošly.

Co se jí vybaví nejdřív, když na tyto chvíle po letech vzpomíná?

„Jak jsem byla před startem třikrát na terapii u Pavla Koláře. Jak jsem na posledních 200 metrech už tušila, že asi vyhraju, jen jsem se snažila neudělat nějakou fatální chybu. A potom cíl. Úleva a štěstí.“

Vyhrála olympiádu!

Zranění tehdy Knapkové paradoxně mohlo pomoci. „Myslela na jiné věci a vyčistilo jí to hlavu,“ usoudil kouč Tomáš Kacovský.

Po Londýně ji dlouho čistou neměla. Byla roztěkaná, nedokázala se soustředit. „Trenér poznal, že jsem trochu mimo. Také jsem měla pocit, že jako olympijská vítězka musím pořád něco dokazovat, dostávala jsem se tím pod tlak. Dva roky se mi blbě závodilo.“

Obhájkyní ano, favoritkou ne

Navzdory zlatu se sponzoři nehrnuli. Medaili nezhodnotila, žádnou reklamu nenatočila. Nedělala veslování kvůli penězům, přesto pocítila zklamání. „Asi jsem čekala něco jiného. Jako když získáte vysokoškolský diplom a myslíte si, že se něco ve vašem životě změní. A skutečnost je jiná než očekávání.“

Vyměnila marketingovou agenturu, veslovala dál. Loni přivezla stříbro z mistrovství světa. Změnila příjmení, vdala se za kajakáře Pavla Topinku. V něm nalezla podporu pro velký finiš své kariéry.

„Občas jsme přes zimu měli tak náročné tréninky, že jsem jen seděla doma na sedačce a koukala do stropu, jak strašně jsem byla unavená. A Pavel byl v pohodě, chápal to. Přišla jsem domů a měl navařeno. Měla jsem díky němu větší zázemí a vlastně jednoduchý život.“

Jenže po náročné zimní přípravě nemohla setřást únavu, navíc řešila trable se zády. V úvodním letošním klání Světového poháru ve Varese poprvé v životě jela jen finále C.

„Brala jsem to s rezervou. Říkala jsem si: Aspoň zažiju za kariéru úplně všechno. Forma směřovala až k Riu. Postupně jsem se chytala.“

Skifařka Miroslava Topinková-Knapková a tenistka Andrea Hlaváčková si pořizují...

Skifařka Miroslava Topinková-Knapková a tenistka Andrea Hlaváčková si pořizují selfie při slavnostním vyvěšení české vlajky v olympijské vesnici.

A teď je tady, i s náušnicemi s českým lvem, které dostala od veslařského svazu za titul v Londýně. „Vytáhla jsem je, když jsem zase na olympiádě,“ pousměje se.

Má obhajovat titul, ale čtyři roky jsou dlouhá doba. „Obhájce by si měl připadat jako favorit. A já favoritkou nebudu. Těmi jsou Australanka a Novozélanďanka. Dalších deset holek se popere o bronz.“

Straší ji vítr, jenž opakovaně narušuje tréninky v jejich laguně. S větrem a vlnami si netyká. „Nejede mi to v nich stejně rychle jako jiným. Snad i proto, že jsem začala veslovat až v devatenácti, nemám stejnou stabilitu za všech podmínek. A ty se pořád mění. Dopoledne nám zavřou dráhu kvůli větru a odpoledne je rovná hladinka.“

Tvrdí, že stejně jako v Aténách by se také letos v Riu dokázala radovat i ze čtvrtého místa.

Kruh se uzavírá.

Kdysi prohlásila, že na rozdíl od jiných závodnic by nechtěla závodit jako matka.

A rodinu teď chce.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze