A tak se u kanálu bál. „Znáte to s tou slepicí, co vychovává kachňata?“ vyptával se 49letý kouč. „To se strčí vajíčka od kachňat pod slepici, ale ta pak nesmí přijít s nimi k vodě, protože by se utopila. Já jsem jako ta slepice, co stojí na břehu a bojí se o svá kuřata.“
S Volfem a Štěpánkem prožil léta, kdy se ze zelenáčů „vyklubali“ do dvojice, která útočí na medaile v každém závodě. V Augsburgu, na mistrovství světa 2003, jim slíbil: Když budete mít medaili, nechám se ostříhat dohola a oholím si obočí.
Slovo splnil, k pobavení celého týmu a zděšení manželky. „Teď už do žádných sázek nechodím, jednou to stačilo,“ říká. Ani temné jaro, kdy jeho svěřenci selhali na mistrovství Evropy i při Světovém poháru v Praze, nepřesvědčilo Mohouta k podobné motivaci.
„Nepochyboval jsem o nich,“ ujišťuje. „Věděl jsem, že jsou dobří. jen se museli srovnat psychicky. Každý závod je nový. Dnes prokázali, že do první trojky na světě patří.“
Jakmile projeli cílem, spadla z Mohouta ohromná tíha. „Vážení, jak mně se ulevilo, to se snad ani nedá popsat,“ říkal.
Ne, nelitoval, že zlatá medaile zůstala mimo jejich dosah. „Páni Hochschornerové, klobouk dolů, to jsou totiž frajeři. Titul je ve správných rukou,“ uznal.
Nastal čas balit, pryč z Číny, kde strávili tři týdny, jen s mezistanicí u sponzorů v Českém domě. Potřásání rukou, nějaká ta sklenka a rychle na letadlo. „Kluci se můžou upravit, ale do letadla je tahat nebudu,“ smál se. „A já rozhodně pít moc nebudu, protože pak je mi v letadle vždycky hrozně špatně.“
