„Ale ani já klidný nejsem, možná to tak jen vypadá,“ usměje se Kupka. Přesto umí přiznat drobnou chybu. „Trošku jsme prokoučovali dálku v té větrné loterii,“ uvažuje.
Šebrle si obvykle posouvá značku o stopu nebo tři čtvrtě dozadu. Včera to nevyšlo. „Natahovalo se to a netrefili jsme se.“ Jinak dopolední část pod pálivým aténským sluncem zvládli.
Zradit může někdy výška, čtvrtá disciplína desetiboje. Jak to při ní vypadalo? 194 centimetrů bez potíží, 196 vynecháme. Závodí se až od dvou metrů. Ty Šebrle dává jistě.
Kupka vypálí véčko z prstů k nebi, ani nesundá sluneční brýle. „Boky, hlídej si boky,“ volá také výškařský specialista Jan Janků. Atlet mrkne na manželku Evu, která ho sešla povzbudit do druhé řady.
Přicházejí fandit také zraněný parťák Dvořák a výškař Ton. „V pohodě, Šébo,“ houkne Dvořák. Kolem prosviští čtvrtkař Mužík. „Jo, je tam,“ plácne si Janků s Kupkou dlaněmi. „Bude mít dobrou dráhu do semifinále.“ Následuje Tesařík, to je horší. „Tesároš asi nedá,“ vrtí hlavami a hledí na mezičas.
Mezitím nastupují diskaři k finále, Šebrle si těsně před pokusem lehce ťukne dlaní s Malinou. Dává 203 i 206 cm napoprvé. Kupka zvedá vítězný prst, Janků znovu volá: „Nasuň tam ty boky.“ A znovu 209 na první pokus. Šebrle křičí v známém gestu radosti. Na 212 si roztleskává publikum. Ale shazuje zády. Zuří a přelepuje si krokovou značku na ploše.
Janků volá marně: „Nech to ještě.“ K druhému pokusu jde vzápětí. Laťka se zatřese a - spadne. „Švihovku dovnitř a oblouk,“ volá Janků.
Vedle sedí napjatý Kupka. Až do třetice to vychází. Dva metry a patnáct centimetrů, to je vyrovnaný osobní rekord. „Jdi do toho, je to poslední skok,“ křičí Janků.
Svalnaté tělo se dá do ladného pohybu, vznáší se a jen těsně lízne laťku, která spadne. „To byl nejlepší skok,“ řekne Kupka a balí.
Na závěrečnou čtvrtku už jde do cíle, hned po ní mizí autem do vesnice. Musí se odpočívat. „Potíže máme letos jen s překážkami, ale zvládneme to,“ slíbí kouč.
