„Byl to nespravedlivý čin,“ řekne na letišti ministr školství Fred Sinowatz, který Schranze vítal jménem vlády. „Jsme pro olympijské hry, které by byly přístupny všem mladým lidem bez pokrytectví.“ Kdo má být pokrytcem číslo 1?
Čtyřiaosmdesátiletý Američan Avery Brundage, pořád rovný jako prut, mocný pán pěti kruhů, autokrat diktátorských způsobů, milionář, sběratel orientálních váz, a také poslední velký obhájce amatérských způsobů.
Mezinárodní olympijský výbor v předvečer her, už přímo v Sapporu, rozhodne neudělit Schranzovi olympijskou akreditaci poměrem hlasů 28:14. Váhání některých ctihodných členů ukončí předseda Brundage, strčí jim pod nos Schranzovu fotografii, na níž pózuje v tričku s emblémem firmy obchodující kávou.
Takto odůvodnil Brundage rozsudek: „Karl Schranz propůjčil své jméno a svůj obraz ke komerčním účelům a vydal světovému tisku prohlášení, které ve veřejnosti vyvolalo nepřátelské reakce vůči olympijským hrám.“ Je to vítězství muže, jenž si tak přivolal éru svého mládí, časy před první světovou válkou, kdy džentlmen by se umazal každým centem vydělaným ve sportu.
Schranz se o rozsudku dozví od novinářů při tréninku v cílovém prostoru. „Nemohu tomu věřit,“ řekne znechuceně. „Jestli diskvalifikovali mě, tak musí diskvalifikovat každého.“ Kdo byl „každý“ ve Schranzových očích? Elitní jezdci Světového poháru.
Ač je rozrušen, přesto ještě jednou vyjede lanovkou ke startu na Mount Eniwa k poslední tréninkové jízdě. Tehdy za nejlepšího sjezdaře všech dob považovaný trojnásobný mistr světa, téměř neporazitelný na nejproslulejších sjezdovkách Lauberhorn a Hahnenkamm, pak odchází ze scény.
Brundage tehdy strčil všechny lyžaře do jednoho hrnce, páchli mu penězi vydělanými tajně za reklamu.
„Vylučme alpské i severské lyžování z olympijských her,“ navrhoval v dopise, který měsíc před zahájením her zaslal svým třem místopředsedům. Podle Brundage se měli spokojit pouze s medailemi mistrovství světa, neboť tenkrát byly hry současně i lyžařským světovým šampionátem. „Nepusťme je na zahájení a zakončení her,“ přál si.
„Už nepřekvapí nic, co Brundage řekne,“ reagoval Sigge Bergmann, sekretář Mezinárodní lyžařské federace FIS. „Poslední jeho návrhy jsou však politováníhodné.“ Když se Brundage v Sapporu dozví o triumfálním Schranzově vjezdu do Vídně, reaguje podrážděně. „Přijetí, jakého se mu dostalo od členů vlády, a rozrušení, jaké Schranz vyvolal, ukazuje, že sport se stal v Rakousku politickým faktorem.“ I to bylo pro Brundage objevem. Jako by sport nebyl politickým faktorem už ve starověkém Řecku před dvěma tisíci lety.
A jak vlastně Schranz reklamou zbohatl? Podle několika shodných odhadů měl tehdá za reklamu inkasovat kolem 60 000 dolarů. Už v padesátých letech byl obviněn z profesionalismu sjezdař ve své výjimečnosti jemu podobný: Rakušan Toni Sailer. Avšak ten údajně utržil pouze 1200 dolarů.
Jedna z dobových fotografií zachycuje Schranze, jak při odchodu z posledního tréninku hovoří s panem Kneislem, majitelem lyžařské továrny stejného jména. Zřejmě byl jedním z tajných Schranzových sponzorů.
„Lyžařský průmysl v Rakousku zaměstnává velký počet lidí a jeho rozkvět je závislý na prestiži lyžařských instruktorů,“ píše tehdy jasnozřivě americký Time.
To platí dodnes.
 Sjezdař Karl Schranz na vídeňském letišti, kde jej po diskvalifikaci (kvůli údajném porušení amatérismu) vítají davy fanoušků. |
 Zklamaný rakouský lyžař Karl Schranz, který byl krátce před olympiádou diskvalifikován pro porušení zásad amatérismu. |
 Rakouský lyžař Karl Schranz před olympiádou vedl klasifikaci Světového poháru, o medaile však bojovat nemohl. |
