Po měsíci jste se vrátil ze Skandinávie. Už vás ze severské tmy přepadaly deprese?
Ani ne. To jejich šero a brzké stmívání mi nevadí. Trénovat můžeme i za tmy, pod reflektory nebo s čelním světlem. Víc mě trápilo, že nevidím Káču a Matese (manželka a syn). Byl jsem pryč moc dlouho.
| 10 nadějí MF DNES pro ZOH v Turíně 2006 |
Jak vás potom syn přivítal?
Když jsem v Ruzyni vešel do příletové haly, běžel ke mně, pak se zastavil a jako by se trošku styděl. Budou mu teprve dva roky, u malých dětí je měsíc bez táty strašně dlouhá doba. Ale pak jsem hned dostal pusu.
Už vám fandí u televize?
Sedí u ní a povídá: Kdo je lyžař? Táta! Jakmile v televizi někdo jede na lyžích, křičí: Táta, táta. Dokonce i při biatlonu.
Někteří sportovci se od chvíle, kdy se stanou otci, obtížněji motivují k tréninku. Jste podobný případ?
Jsem. Pořád mám motivaci být nejlepší, jenže delší pobyty v cizině hůř snáším. Zvlášť teď je to drsné. Malej se rychle mění a zdokonaluje, chtěl bych být u toho.
Nemůžete, před vámi je olympijská výzva. Copak se nechcete zbavit visačky lyžaře, který poráží kompletní špičku ve Světovém poháru, ale nikdy nezískal medaili na velké akci?
Tu visačku mi dali novináři. Já už dlouho cítím, že formu na velkou medaili mám, jen ji musím vyladit. Třeba na mistrovství světa ve Val di Fiemme jsem měl smůlu, formu mi sebrala nemoc. I když smůlu měl v životě každý, nechci se vymlouvat.
Co všechno jste teď schopný olympiádě obětovat?
Hodně. V žádném případě bych nesáhl do nepovolených prostředků. Ale kdyby mi někdo řekl, že musím denně naskákat tisíc žabáků, abych měl medaili, skákal bych. Udělal bych cokoliv. Obětuju i Světový pohár. Než abych letěl pro body do zámoří, budu radši trénovat. Řídím se heslem: Všechno, nebo nic. Před olympiádou letos další akce blednou, Turín je vrchol, jakýsi můj Everest. A ostatní závody jsou vedle něj jako Klínovec.
Řeknete natvrdo: jedete si pro medaili?
Nemohu ji slíbit, ale musí být mým cílem. Závody Světového poháru jsem už vyhrál. Pokud chci výš, tak jedině s medailí z olympiády nebo z mistrovství světa. Porvu se o ni.
Na olympijské trati ve středisku Pragelato jste loni vyhrál generálku, závod Světového poháru. Přehráváte si ho ve vzpomínkách?
Párkrát mi probleskl hlavou jeho konec: poslední kilometr, kde už jsme zbyli sami dva se Švédem Fredrikssonem, on nastupoval a já ho ve finiši porazil. Olympijské repete by nebylo špatné, co?
Tehdy však nepřišli skoro žádní diváci...
... a tentokrát jich bude mnohem víc, já vím. Taky vlajky s pěti kruhy a spousta novinářů. Ale nad tím nepřemýšlím. Vím jediné: 12. února budu stát v Pragelatu na startu a říkat si: Tohle je ten tvůj velký závod.
A zůstanete klidný? Máte odolné nervy?
No, nejsem flegmatik od Boha jako Martin Koukal. V noci před důležitým závodem se občas probudím a kontroluju počasí. Před startem mám lehce svíravý pocit v žaludku. Naštěstí ruce a nohy se mi neklepou. Jsem vlastně docela klidný člověk, který jen příležitostně hodně vybouchne.
Což znamená?
Nejdu potom pro tvrdší slovo daleko. Terapeut Oleg Mazurov mi říkal: Máš dar rychle naštvat lidi. Ale já se snažím s lidmi jednat na rovinu. Nehraju si se slovy. Nehledám, které je vhodnější.
Jste znám také jako perfekcionista, který při tréninku nikdy není spokojený. Jak se to projevuje?
Že pořád hledám, co zlepšit. Hádám se o dávky, chci si přidávat. Nejradši bych se řídil přímou úměrou: když natrénuju 200 kilometrů a jsem dvacátý, potom musím natrénovat 400 kilometrů na desáté místo. Jenže takhle to nefunguje. Trenér mě pokaždé musí zpacifikovat, abych vychladnul.
Běžecké lyžování je dost samotářský sport. Potvrdíte to?
Teď při soustředění na severu jsme měli málo sněhu, na pětikilometrovém okruhu nás bylo nahuštěno spousta, pořád jsem někoho potkával. Ale i v takovém případě býváte sami, každý se uzavře do své slupky.
Když pak potkáte soba, jde o příjemné zpestření, že?
To jo. Jak se jim rozjíždějí nohy, jsou vážně legrační. Na jaře jsem potkal na lyžích dokonce stádo sobů, asi třicet jich bylo. Ve Skandinávii je sob něco jako kráva. No, pravda, je to trošku hezčí kráva.
I kvůli takovým příhodám máte lyžování rád?
Také. Ale nejvíc kvůli pocitu z rychlosti. Když je krásné počasí, jiskří sníh a vy cítíte, jak v uších fouká vítr, ve sjezdech fičíte a kopce lehce vyběhnete.
Jaký nejdelší úsek v kuse jste zvládl?
Osmdesát kilometrů. Nejde mi však o délku, spíš o kvalitu tréninku. Běžně bývá stropem 60 kilometrů, ty můžu jít i dvakrát denně. Ovšem to je extrém. Zkoušel jsem to jen jednou při objemovém tréninku v Kiruně.
Dokážete se vůbec ještě na běžkách převtělit do role obyčejného turisty?
O tom nepochybujte.
Jaký by tedy potom byl váš ideální den?
Ráno vstanu, vylezu z baráku, po dvaceti metrech nazuju lyže a jedu po turistické magistrále. Za hodinku zastavím u hospůdky, dám si vepřo knedlo zelo a jinou trasou se vracím domů. Tam si dopřeju saunu. Dobrý plán, co?
Ještě si vzpomenete, kdy jste na lyžích stál poprvé?
Ve dvou letech. Ale byli to takoví plastoví kačeři, spíš chodky než běžky.
A co sjezdovky? Copak jste se hned stal běžkařem?
Přesně tak. Sjezdové lyže jsem nikdy nevlastnil.
Ani jste na nich nejezdil?
Jen asi pětkrát za život, pokaždé na půjčených. Stejné je to se snowboardem, prkno si taky jen půjčuju.
Běhá vám mráz po zádech, když sledujete přenos z kitzbühelského Hahnenkammu?
I ti nejpomalejší závodníci mi tam připadají jako šílenci. My jezdíme z kopce maximálně 80 kilometrů za hodinu, oni se dostanou ke 140. Já bych Hahnenkamm sjel maximálně pluhem.
Nejste tedy akční typ?
Akční? Co to vlastně je? Adrenalinové sporty cíleně nevyhledávám, ale občas na ně dostanu chuť. Třeba skočit si s padákem. Jenže zatím na to nedošlo. S bráchou jsme dřív chodili lézt po skalách. Úplně nejvíc si asi vychutnávám sjezdy na horských kolech. Nasypu to a jedu. Myslím, že kolo docela slušně ovládám. Na tréninkových puťácích bývám v neznámém terénu suverénně nejrychlejší.
Lákal by vás bungee jumping?
Spíš ne. Možná jsem trochu posera. Na jednu stranu si ho chci zkusit, ale... Na hraně těsně před skokem bych se asi podělal. S padákem bych si byl jistější, tam věřím tomu pytli na zádech.
Padák se nemusí otevřít...
... jo a guma u bungee může prasknout. Nebo bude moc dlouhá a bum! Raději se vraťme k lyžím.
Nenáviděl jste je někdy?
Mockrát. I během sezony, když se nedaří, mě napadá: Má to cenu? Potom sám sobě říkám: Pořád lítáš po světě, nic tam nevidíš, jen běháš po lese, honíš vteřiny a výsledky nepřicházejí. V takovou chvíli mám pocit bezmoci a nejradši bych lyže zahodil. Míra Petrásek se pak stává psychologem a uklidňuje mě, že tu práci děláme dobře.
Letos jste se do sezony rozjel pomaleji. Je pro vás umístění ve druhé desítce Světového poháru velkým zklamáním?
Není tragické. Kvůli olympiádě jsme změnili načasování tréninku. Jasně že jsem 19. místo na severu hůř skousnul, byl jsem naštvanej. Ale Míra mi už předtím říkal: Kdyby se hned zkraje povedl dobrý výsledek, byla by to náhoda. Až olympiáda se počítá.
|
Ve sněhové vánici hrál i golf Víte, že Lukáš Bauer má sníh natolik rád, že v něm hraje i golf? Pravda, kdysi se mu zajídal. Když vedl s manželkou Kateřinou debatu o tom, které sporty je nebaví, vyhrkl: "Golf. Je nudný a jednoduchý."
Jenže potom ho jeho mediální manažer Karel Tejkal pozval na golfovou výstavu. Od sponzora dostal sadu holí, herečka Bára Štěpánová mu ukázala, jak je držet. A poprvé v životě Bauer puttoval. "To je super," prohlásil. Byl polapen. Hole si odvezl domů na Boží Dar, kde se dal do řeči s bývalým lyžařem Ondřejem Čáslavským. "Golf? To by mě bavilo!" nadhodil Čáslavský. "Tak jdeme," zavelel Bauer. Nepotřebovali žádné hřiště, vystačili si s okolními loukami. Z nebe se právě spustila sněhová vánice, ale ani to je neodradilo. "Jenže za chvíli ztratili pět míčků. Nejdřív ve vysoké trávě, pak ve sněhu. Tak se zase vrátili domů," vypráví Tejkal. Teď hraje Bauer golf zřídka, zhruba třikrát do roka. "Pořád se chystá, že se do něj pustí. Ale než aby zajel na hřiště do Karlových Varů, jde raději ven se synem Matesem." Přesto slíbil Rene Sommerfeldtovi, svému německému soupeři z bílé stopy: "Jednou tě vyzvu." Potíž je v tom, že Němec golf ovládá víc než dobře, po sezoně ho trénuje na Floridě i na Mauriciu. Častěji se Bauer věnuje jinému sportu: orientačnímu běhu. Na pětidenních závodech v Novém Boru vyhrál nižší výkonnostní kategorii C. "Fyzičku má skvělou, jen ještě není sžitý s mapou," tvrdí Tejkal. Bauer rychle vyběhne náročný kopec, pak se zastaví a rozhlíží, kudy dál. V létě se v Novém Boru rozčiloval, že etapy jsou příliš krátké. Trenér Petrásek mu totiž tehdy naordinoval, aby běhal co nejvíc. "Ale přece nebudu na trati schválně bloudit, jen abych splnil potřebné kilometry," namítl Bauer a šel se za cílem vyklusat. |
