Protože: Nebyla.
Každé z minulých her zanechaly v těch, kteří je prožili, svůj nesmazatelný otisk.
Lillehammer 1994 s báječnými Nory, kteří bivakovali přes noc u běžeckých stop.
Nagano 1998 s klanícími se Japonci, kteří se omlouvali i za rozmary paní Přírody.
Salt Lake 2002 s ochotnými mormony a ječícími Američany, kteří oslavovali i neznámé biatlonisty.
A Turín 2006? Jaký byl?
"Úspěšný. Připravili jsme zdařilé hry na italský způsob," říká Valentino Castellani, šéf organizátorů.
Strávil snad 17 dní na dovolené? Turín postrádal charizma i duši. Nabídl zmatené hry na blátě i v dešti. Akdyž přece jen dostaly bílou peřinu, nevěděl, co s ní.
Zimní hry neoslovily zemi, v níž vládne fotbal. Chlubily se 930 tisíci diváky, a přece často postrádaly atmosféru.
Turín? Nejhůře zorganizovaná olympiáda moderní éry, tvrdili pamětníci. Ale co můžete vytýkat mnoha snaživým dobrovolníkům, když jim nikdo pořádně nevysvětlil, ani kde mají stát?
Přes všechny zápory to však byly hry sportovců. Pravda, často se na nich hledali, odsunuti do tří různých olympijských vesnic. Ale kvůli tomu nepřijeli. Kateřina Neumannová v posledním olympijském závodě života napsala ten nejdojemnější, vítězný příběh turínských her.
Slavní kanadští hokejisté, vedeni ikonou Gretzkým, selhali již ve čtvrtfinále, kolébka se otřásla ostudou. Krasobruslařka Irina Slucká se smála, ačkoliv ztratila zlato, protože předtím bojovala o život. Lyžařka Janica Kosteličová vzdala sjezd, když její nemocné srdce bilo cestou na start jako o závod.
Na sportovištích vzplály emoce, šampioni líbali sníh, zklamaní ronili slzy. Ani ta nejmizernější organizace nemohla přebít magickou moc oněch okamžiků. "Obdivuji obětavé české fanoušky, kteří přijeli v takovém počtu. Určitě to pro ně bylo nepohodlné a logisticky moc náročné," ocenil i Milan Jirásek, šéf ČOV.
Rakouskem zacloumal dopingový skandál, norská velmoc opustila medailový trůn ze Salt Lake City, jejž opanovali Němci. Celý svět usedl u obrazovek, kde mu servírovali zábavnou olympiádu v instantním balení.
Jenže když bylo po všem, nepřevládly nostalgie a smutek z konce čehosi nádherného.
Arrivederci, řekli si Italové se sportovci bez známky dojetí. Tři společně strávené týdny všem stačily.
Při vstupu na slavnostní zakončení her mi policisté u bran Olympijského stadionu odebrali termosku s čajem. Prý bych s ní mohl házet na plochu. Zato počítač mi nechali. Tím jsem házet mohl.
A detektor kovů, jímž jsem procházel, zapomněl agilní policista zapnout. Tolik k italské organizaci.
Za 1445 dní vzplane oheň XXI. zimních olympijských her ve Vancouveru. Bude to jiné? Bude to jiné!
