Nejprve se přižene vichr a zvedá prach z okolních stavenišť. Po něm se dostaví hustý déšť. Zkrápí Olympijský stadion, zkrápí atlety a kupodivu též diváky, kteří jsou usazeni pod střechou stadionu.
Kdepak asi brazilští dělníci udělali chybu?
Finále tyčkařů promění déšť v soutěž, přerušovanou na počkání.
„Snad desetkrát jsem se rozcvičoval,“ říká Michal Balner. „Já přitom miluju slunce a teplo. Jakmile začne pršet, nejsem schopný skákat.“
Potom mu na mokru ujede tyč, a to je nadlouho poslední pokus závodu. Vyženou je do tunelu, kde si sednou nebo lehnou na beton, klábosí, soustředí se a vyhlížejí sucho, zatímco do reproduktorů na stadionu místní „dýdžej“ příznačně pouští dávný americký muzikálový hit Singing in the rain.
„Hlavně ať finále neodloží až na zítřek,“ přeje si Jan Kudlička.
Přání je vyslyšeno. Ale další finálové dějství pro změnu naruší technika. Zase nefungují elektronické stojany. „Ať už se na ně vykašlou,“ lamentuje Kudlička. „Rozhodčí si s nimi usnadňují práci, jenže co z toho, když jsou pořád rozbité.“
Kvůli silnému dešti byly zastaveny tři soutěže, mimo jiné i tyčka mužů.
Balner si pomyslí: Celá ta soutěž je od začátku divná. Na 565 centimetrech vypadává, přesto chce zůstat v sektoru a pomoci Kudličkovi s větrem i odrazem. Což rozhodčí neradi vidí.
Balner se jim schovává za stojan s tyčemi, kde ho posléze vypátrají a čapnou: Promiňte, pane, musíte pryč.
„Příště bychom měli nafasovat maskáče,“ uchichtne se Kudlička.
V jeho podání jde do té doby o finále par excellence.
550 napoprvé.
565 napoprvé.
575 napoprvé.
Vymrští nad hlavu zaťaté pěsti. Ano, tohle mohl být medailový skok, napadá nás. Bleskne to hlavou i Kudličkovi, byť jen nakratičko.
„Hlavně ať mi vydrží tyč,“ přeje si, vždyť už na mistrovství Evropy v Amsterdamu dostala co proto, je pospravovaná a poslepovaná.
Zbylo jich pouze pět. Možná už nikdy nebude k olympijské medaili tak blízko. Výška 585, meta českého rekordu, mu ji může přihrát. Jenže na ní excelují jiní: francouzský obhájce titulu Renaud Lavillenie, domácí miláček Thiago Braz da Silva, americký borec Sam Kendricks.
„Kendricks má letos skočeno 592, dalo se čekat, že to dá,“ uzná Kudlička.
On sám napoprvé neuspěje. S vidinou medaile před očima musí taktizovat a nechává si zbylé pokusy na 593. Teď má před sebou poslední. Zatne zuby, rozbíhá se. Potřebuje životní skok. Ale nohama laťku shazuje. Tleská divákům.
„Jsem čtvrtej, tak jsem čtvrtej. Škoda. Byl jsem skvěle připravenej,“ ujistí v útrobách stadionu a zavtipkuje: „Třeba někoho chytnou.“
Bitva o medaile vrcholí. Lavillenie roztleskává rozběh i soupeřům. „Jsme dobrá parta. Sedm z deseti kluků je v pohodě,“ vykládá Kudlička a dává příklad z průběhu finále: „Když Argentinec dneska shodil, přišel za ním hned Polák a upozornil ho, že měl špatně stojany.“
Lavillenie v předchozích pokusech létal do nebes, převysoko nad laťkou. Teď skáče i 598, má olympijský rekord. „Je konec, je rozhodnuto,“ usoudí Sam Kendricks, už jistý bronzový medailista.
Ale je tu ještě da Silva. „Thiago, Thiago, Thiago,“ hřmí stadion.
A Brazilec skáče 603 centimetrů!
Bývalý basketbalista a desetibojař, vyrůstající bez rodičů jen s prarodiči, se poprvé v životě překulil přes šest metrů. „Já jsem snad v nějakém filmu,“ nechce věřit ani Kendricks.
Lavillenie je odhodlán odpovědět na 608 centimetrech. Věří si. Rozbíhá se, jenže domácí publikum na něj začne pískat. Co se to děje?
Tady je to jako v Brazílii na fotbale, pomyslí si Kendricks.
„Ubohé,“ uleví si Kudlička.
Francouzský mistr tyčkařského řemesla laťku shazuje a da Silva je olympijským šampionem!
Lavillenie neoslavuje. Zdrceně jde k hrazení za trenérem, hovoří spolu. Odmítá podat da Silvovi ruku. Reportérům říká: „Takhle nikdo nepískal na sportovce od her v Berlíně 1936,“ připomene fašistickou olympiádu.
Později se za přirovnání omluví: „Nebylo vhodné, nechal jsem se unést. Jenže poprvé v životě jsem zažil při závodě v tyči publikum, které píská a bučí proti soupeři. Neměli respekt, nechovali se fair play. Ti lidé mě obrovsky zklamali.“
S Da Silvou nejsou kdovíjací přátelé, nicméně osobně proti němu nic nemá. Pro tuto chvíli však nedokáže sdílet jeho radost.
Brazilci to zase tolik nevadí. „Neuvěřitelné. Můj první skok přes šest metrů. A ve městě, které tolik chtělo vidět mě vyhrát,“ jásá vítěz. Je půl hodiny po půlnoci a rozvleklá tyčkařská bitva planoucích emocí se zdánlivě stala minulostí. Ale ani to ještě není konec.
V úterním večeru se tři medailisté vracejí na Olympijský stadion k slavnostnímu ceremoniálu. „Stříbrný medailista, Renaud Lavillenie, Francie,“ oznamuje hlasatel.
A je to tu znovu. Pískot a hukot. Brazilci mu jeho slova neodpustili.
No words. pic.twitter.com/ccSL7JQn2c
Tentokrát sám Da Silva diváky gestem rukou uklidňuje: Tohle se přece nedělá, vážení. Stojí potom na nejvyšším stupni, poslouchá brazilskou hymnu a salutuje. Lavillenie je pod ním a po smutném obličeji mu stékají i slzy.
Lítosti a možná také vzteku.
