Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Středa 18. října 2017 Lukáš

U moře a jachet se chodí naboso v písku

13 2004
Atény - (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Po křehkém bílém písku popojíždí prazvláštní vozítko. Je na pásech, vpředu má obrovskou lžíci, na které se vezou pytle plné ledu. To aby plážoví volejbalisté měli vychlazené nápoje. „Zase vedro k padnutí,“ prohodí Eva Celbová, když s kolegyní Soňou Novákovou vystoupí z autobusu.

Na sluníčku je dobrých čtyřicet stupňů a ona vedro nesnáší. Vítejte ve sportovním království na pobřeží Egejského moře. Jmenuje se Faliro.

Svištíte po dálnici pryč z Atén, na nenápadné odbočce sjedete a najednou se vynoří: fotbalový stadion Karaiskaki, vedle volejbalová hala a stadion na beachvolejbal, který barvou ladí s vymetenou oblohou.

Všechno blízko sebe. „Nádhera,“ vydechla Celbová, když to poprvé viděla.

Na takovém místě byste to nečekali.

Kolem jsou jen malé činžáky sídliště Kallithea a planiny, do kterých černí dělníci na poslední chvíli před olympiádou zasazují hubené stonky olivovníků. Okolo polehávají toulaví psi.

O pár metrů dál už stojí areál za desítky milionů, za ním zátoka s luxusními jachtami a širé moře. Beachvolejbal přece k moři patří. „Hlavní stadion vypadá jako parádní kotel. Podobný byl i minule v Sydney,“ vzpomínají Češky.

První zápas mají před sebou v neděli kolem poledne, na stejnou dobu zvolily i včerejší trénink. Domluvily se s Mexičankami.
Opalovacím krémem se namazaly už na pokojích, pak nafasovaly míče, u kurtu se protáhly, proběhly pár koleček v hlubokém písku a mohlo se začít.

„Jenže tréninky nás až tolik nebaví, protože musíme opatrně. Každou z nás v sezoně něco bolelo, jsme z toho otrávené a zoufalé. Musíme se šetřit na zápasy,“ říká Celbová.

Novákovou bolelo rameno, Celbová teď žije pod antibiotiky, protože měla zánět močového měchýře: „Z deseti injekcí mi chybí ještě čtyři, takže to nestihnu dobrat do neděle.

Bude to zrádné. Ale ani na moment mě nenapadlo, že bychom to skrečovaly.“ Mezi tréninkovými kurty sice vedou úzké uličky, ale stejně se všude chodí naboso. Písek zalézá do bot.

Kolem hrají Australané a Němci, domácí Řekyně si k přátelskému zápasu pozvaly Japonky.

Každý je zpocený už jen při rozcvičení.

Když pak skočí rybičkou po míči, aby ho vybral, má od písku polepenou půlku těla.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze