"Vždy jsem byla víceméně skromná, sebevědomí mi scházelo, ale tenhle luxus si nemohu tentokrát dovolit," řekla Hilgertová. "Mířím k jedné z medailí, a pokud bych ji nezískala, nebudu předstírat, že bych nebyla zklamaná. Ale zažila jsem i porážky a vím, že k úspěchu patří i štěstí a náhoda. Případnou prohru nebudu považovat za životní tragédii."
"Dvě zlaté z Atlanty? Ale to přece neznamená, že to jede samo a že vyhráváš do konce života, tak to není," zafilozofoval si Doktor. "Když nevyhraji, jsem zklamán po každém závodě. Ale situace je jiná, startovní pole se změnilo, bude velký boj se dostat do finále. Povedla se mi teď jedna zlatá na mistrovství Evropy, a to je pro mne důležité." "Od Atlanty nestál Martin jenom dvakrát na stupních vítězů," podotkl Doktor senior.
Oba zlatí medailisté se budou dlouze aklimatizovat. Hilgertová letí s manželem už 16. srpna přímo do dějiště her. Doktor, s otcem trenérem a matkou v úloze kuchařky, cestuje 8. srpna nejdříve do svého oblíbeného kempu v Jižní Africe a odtud už přímo 2. září do Sydney. "Mám s aklimatizací špatné zkušenosti, dlouho mi trvá, než se dokáži dobře vyspat a než mohu kvalitně trénovat," přiznala Hilgertová.
"Aklimatizaci musíme oddělit od přípravy," plánuje trenér Hilgert. "První týden se Štěpánka musí hlavně naučit spát v době, kdy má spát. Teprve ve druhém můžeme začít pořádně s tréninkem." "Vzali jsme v úvahu, že i v Jižní Africe bude začínat jaro a oblast Pretorie leží ve výšce 1700 metrů. Tahle nadmořská výška by měla posunout výkonnost nahoru, to máme osvědčené," vysvětluje Doktor senior.
Jak žít, jak bydlet na hrách? Na to má rodina Doktorů osvědčený model. Pokud možno blízko trati v pronajatém domku, tedy mimo olympijskou vesnici. "Život ve vesnici bych také rád zažil, ale jsem zvyklý na klid a pohodu," říká Doktor. "A pak, finále začíná v 9.15, už tak budu muset vstávat před šestou. A kdybych musel na závod jet z vesnice, tak si to vstávání nedovedu dobře představit."
Hilgertová dosud váhá. "Zatím nevím, kolik bude vlastně místa v domě u kanálu, určeném pro vodní slalomáře. A pak, nechci se od olympijské atmosféry úplně izolovat. Vše ale záleží na tom, zda bude mít Luboš akreditaci, která jej oprávní ke vstupu do vesnice. Nedovedu si představit, že bychom si po tréninku řekli ahoj a šli každý jinam."
Svazový sekretář vodního slalomu Ivo Eichler však ujišťuje, že Hilgertová si může vybrat. "I když v našem pronajatém domě bude málo místa, takže někteří závodníci budou muset střídavě bydlet i ve vesnici, tak Štěpánka tam může pobývat po celou dobu olympiády." Příprava zlatých olympioniků není laciná, ročne jde do statisíců korun. "Bez sponzorů bych čtyři roky nevydržela, i když ČOV přispěl rovnocenně," řekla Hilgertová.
Manžel Luboš je jejím osobním trenérem, kterého nikdo neplatí. "Dík sponzorům se sport mohl stát naším koníčkem a posláním," dodal Hilgert.
"Co mě baví, to mě živí, a tohle ideální spojení by mohlo ještě nějakou dobu vydržet," přeje si Doktor.
Najít vhodnou loď, to je dost nesnadné
Závodní lodě, na hladké vodě Martina Doktora i v peřejích Štěpánky Hilgertové, jsou na první pohled nesmyslně vratké kocábky. Lehké, štíhlé, roztodivně tvarované. A rok od roku jiné. Svou zlatou kanoi z Atlanty má Doktor doma uloženou a pečlivě zabalenou. Jako vzácný suvenýr. Závodit už na ní nemůže. "Dnes jsou už úplně jiné lodě, plastové, karbonové, jsou jinak konstruované a vyžadují novou techniku," prohlašuje kanoista. Nicméně dodává, že jeho současná loď se posunula ke staršímu typu. "Není tak vratká, je lépe ovladatelná."
Lodí má Doktor povícero. Ta, která se veze v kontejneru po moři společně s ostatními loďmi evropských olympioniků do Sydney, zřejmě zůstane v záloze. "Polský výrobce už posílá do Austrálie jinou, tvrdou loď," oznámil trenér Doktor senior. "Tvrdší loď tolik nevybočuje," vysvětluje syn.
Vypočítejme to: jednu kánoi si pro jistotu nechal Doktor v Sydney. Druhá se veze po moři, třetí posílá na olympiádu výrobce, čtvrtou má doma a pátá ho čeká v kempu u Pretorie.
Hilgertová jako spoluzavazadlo poveze v letadle lodi dvě. "Ta druhá je pro jistotu, loni jsme při vybalování zjistili, že kajak je natolik poškozen, že se na něm nedá jet," řekl trenér a manžel Luboš Hilgert.
Každý kanál je jiný a velké závody vyžadují většinou pozměnit loď tak, aby co nejlépe odpovídala charakteru vody. Olympijský kanál je nejširší slalomovou tratí vůbec a má vyšší vlny. "Zkoušela jsem i mužské varianty kajaků, půjčila jsem si je v Sydney od Ratcliffa a Shipleyho, zkušených špičkových kajakářů, a nakonec jsme udělali dvě podstatnější úpravy."
Špička lodi se zvýšila o dva centimetry a lodi se přidalo o tři čtyři litry na objemu. Loď je ve vlnách nosnější, má navíc na dně profil ve tvaru V, aby lépe prořezávala vlny. Závodnice ji už před dvěma dny vyzkoušela na trojském kanálu. Byla spokojena. "Štěpánka jezdí tak, jak jsem ji ještě nikdy jezdit neviděl," neskrývá svůj obdiv manžel.
Rodinné pouto bývá silné i u olympioniků
Ledacos se změnilo u manželů Hilgertových, ale jen málo u otce a syna v rodině Doktorů. Jinak zůstávají v olympijské výpravě zvláštností - jsou rodinnými týmy. U Doktorů vedle otce trenéra je tu ještě matka kuchařka, u Hilgertů roli kuchařky zvládá sama závodnice. "Naučil jsem se jednat s manželkou," přiznává po letech Luboš Hilgert. "Dřív jsem své názory prosazoval ne právě nejvhodnějším způsobem."
"Je to všechno ve větší pohodě," libuje si Štěpánka. "Když ještě Luboš také závodil, často rozhodovalo, zda ten, kdo byl v pohodě, dokázal druhého zvednout, nebo ten druhý strhnout do nepohody. Když závodění zanechal, má víc času se zabývat mou psychikou." Zřejmě tenhle úkol zvládá znamenitě, manželé Hilgertovi se na břehu o závodech vodí za ruce.
"Všechno zraje, naučili jsme se spolu žít," medituje manžel. Do tréninkové spolupráce manželů zasáhlo výrazně i dítě, v rodině zvané Lubošek. Třináctiletý chlapec byl s rodiči osmdesát dní na australském kempu. Nezůstal na břehu, trénoval s nimi.
"Nenudil se, měl fantastické zážitky, na vodě se mu hrozně líbí. Kdyby se takhle nechoval, nemohli bychom tam být tak dlouho." U Doktorů se zdá, že byť si otec ponechal hlavní část rozhodování, syn je stále samostatnější.
Vztah trenér - závodník ale klape. "Já jsem mu nikdy nic přísně nenařizoval," říká otec. "Rozepíšu mu ovšem jako vždy tréninkové plány a on je musí respektovat. Vyzrál, do ničeho ho nemusím tlačit." V něčem je ale trenér přece jen zdrženlivější, a to ve chvílích, kdy syn si stěžuje na přemíru únavy či na nějakou bolest. "Už víc respektuji jeho zdraví, za ty čtyři roky je o něco víc opotřebovaný."
Ani ránu bez lebky s hnáty
Lebka s hnáty, symbol mořských pirátů, je od olympiády v Atlantě neodlučitelným atributem olympijského vítěze. Jeho šátek, uvázaný na čele, nese tyto ponuré kresby a není snad reklamní foto, na němž by chyběl.
Pro Martina Doktora je samozřejmé, že s ním vyjede i do další olympiády. Stal se talismanem. Bez něj ani ránu. "To se mi přihodilo jednou při tréninku v Africe, že jsem ho zapomněl doma a vyjel jsem s čepicí na hlavě. Celých osm kilometrů na vodě se mi zdálo, že se děje se mnou něco divného, nebyl jsem svůj." Šátek, který právě nosí, má už dva roky. "Je řádně zajet," prohlašuje. Sehnat takovou ozdobu bývá problém... "Tenhle jsem náhodou koupil při koncertu skupiny Iron Maiden," vzpomíná. "Nejspíš se sežene někde na trhu."
