Když vypráví o zážitcích z olympijské sáňkařské premiéry, dokola si Vendula Kotenová povytahuje šňůrku, co jí čouhá zpod kombinézy. "Vede k zipu?" ptám se. "Ne, ta mi v závodě drží hlavu. Tlačí bradu takhle na prsa," ukazuje. Kolem stehen má navlečený postroj, z něj vede lanko zakončené očkem, které si sáňkařka na startu připíná k popruhu přilby.
Po sáňkařské tragédii ve Vancouveru, při níž zahynul Gruzínec Kumaritašvili, sice Mezinárodní sáňkařská federace kvůli zvýšení bezpečnosti omezila nejvyšší možnou rychlost na závodních drahách, přesto se na té ultramoderní v Soči létá klidně 130 kilometrů v hodině.
A to jen tak - v kombinéze, pod níž není nic než termoprádlo! "Mně to pomalu ani nepřijde," říká Kotenová.
Jenže v zatáčkách při takových rychlostech lze jen těžko udržet hlavu nahoře tak, aby bylo vidět vpřed a řídit. "Přetížení bývá 5 až 6 G, jako u pilota ve stíhačce," přirovnává reprezentační trenér Luboš Jíra. "Jsou momenty, kdy závodníci ztrácejí vědomí," prozradí.
"Jak se na to trénuje? Třeba se čelem opřu o zeď a držím," popisuje devatenáctiletá olympionička z Jablonce. "Nebo posiluju s činkou na čele." Zatímco ona zvládá série s dvoukilovou, muži zdvihají pětkrát těžší.
Když už je řeč o váze, fyzika velí: čím těžší, tím rychlejší závodník je. Kotenová má 65 kilo, proto musí dovažovat, aby se vyrovnala mohutnějším soupeřkám. Maximální povolená zátěž vychází z tabulek a Kotenová si poplácá na zadek: "Tady mám 10 kilo olova."
Jsou to destičky 3x3 centimetry a podle těžiště závodníka se posunují do nohou či na záda. "Ale taky s tím musíte umět pracovat na startu!"
Ten je dnes snad největším handicapem české závodnice, už tam nabírá tisícinové ztráty, které v tomto sportu rozhodují. "Vím, moje slabina," uzná. Ke špičce jí toho však chybí mnohem víc.
V Česku je jediná tréninková dráha ve Smržovce, kde Kotenová coby šestiletá sjela svoji první jízdu. "Když jdeme do prvních závodů Světového poháru, máme 50 odjetých jízd na chlazených drahách, ti nejlepší - Němci, Američani, Italové - třeba 300," vypočítá Jíra. "A obří rozdíl je i v materiálu."
Kombinéza není natolik rozhodující, parametry oblečku za 10 tisíc jsou u všech podobné. Ani rychlobotky bez vzorku za 3 tisíce, ani přilba nebo rukavice-hrabáky s malými hroty, které koupila od Slováků, nedělají rozdíly. Ty největší udělají samotné saně.
Alchymii péče o šíny neboli skluznice se Češi naučili. Nejdřív je leští šmirglem s hrubostí 2 000, na závěr použijí diamantovou pastu, tuba od výrobce ze Šumperka za 300 korun. Potud se Češi elitě vyrovnávají.
Ale zatímco saně, které má Kotenová, stojí i s úpravami 30 tisíc, špička jezdí na víc než trojnásobně dražších.
"Takže s těmi nejlepšími se pak nemůžeme rovnat," ví závodnice a Jíra dodá: "Už tam se rozhoduje o vítězích. Oni mají výzkumáky, jdou pořád dopředu, my máme jen to, co zjistíme, a pak od nich musíme opisovat."
