Jste bronzová olympijská medailistka. Jak vám to zní?
Až neuvěřitelně. Vždycky bylo mým snem mít olympijskou medaili. Jednu, možná dvě ze štafety v Soči už mám, ale tohle je první individuální. Je opravdu až neuvěřitelné, že se mi to povedlo hned v prvním závodě.
Kdy jste si uvědomila, že bronz už vám nikdo nesebere?
Když jsem se v buňce převlékala, koukala jsem se do mobilu na průběh závodu. A když jsem viděla, že Paula Fialková přijela na první čas na střelnici a ještě víc ztrácela, začala jsem věřit. Za ní už totiž nikdo nejel.
Jaké pak byly vaše první emoce?
Vlastně jich moc zatím nebylo, asi mi to ještě nedochází. Až budu mít medaili na krku a budu ji mít u sebe, možná až tehdy mi to opravdu dojde.
TRADIČNÍ OSLAVA. Biatlonistka Veronika Vítková slaví s realizačním týmem bronzovou medaili ze sprintu.
V posledním kole jste na dálku bojovala s před vámi jedoucí Norkou Marte Olsbuovou. O necelé dvě vteřiny to nakonec nestačilo.
Ono to vlastně nebylo na dálku, jela jsem jen půlminutu za ní, což pro mě byla výhoda. Ale bohužel jsem se jí už nedokázala přiblížit, měla jsem toho plné zuby.
Lyže vás ale dneska podržely, že?
Měli jsme je suprově připravené, ono to bylo hodně ledovaté, místy taková tupá sůl, na které jsme ale dokázali vydělat.
Je to váš největší úspěch kariéry?
Určitě. Tou dřinou jsem se před sezonou snažila vrátit zpátky a dokázala jsem si, že s ostatními pořád dokážu bojovat. Po Novém roce se mi dařilo, a je skvělé, že jsem si tu formu přivezla až sem.
Je to zadostiučinění za loňský Světový pohár v Koreji? Tehdy vás ze závodu po kolapsu organismu odvezli do nemocnice.
K tomu bych se asi raději nevracela. Celá ta minulá sezona byla špatná a jsem ráda, že jsem se z toho dostala. Teď jsem tady a mám olympijskou medaili.
Když jste do Koreje dorazila, říkala jste, jak se na lyžích cítíte dobře. Přenesl se ten pocit i do závodu?
Dá se říct, že jo. Cítila jsem se vlastně celou dobu dobře, jen jeden den jsem měla krizový. Ale co jsme se bavili s trenéry, tak to tak mělo být. Asi to byla ta forma. (směje se).
Šla jste díky tomu do sprintu uvolněná?
To těžko říct. Od začátku sezony mi to víceméně jde a příprava probíhala taky bez problémů. Proto jsem asi byla klidná.
Je právě olympijská medaile jakýmsi cílem, který jste si během té letní dřiny představovala a ke kterému jste se upínala?
Olympijská medaile je snem každého sportovce, který takhle každý rok trénuje. Všichni chtějí mít nejlepší výsledky v závodech, chtějí tu dřinu ukázat hlavně na těch největších. A já doufám, že se mi teď ta dřina vrací.
Celou sezonu se usmíváte, kudy chodíte. Co všechno je za tou vaší pohodou?
Určitě za to může ta pohoda doma. Přítel Mára (Lejsek, trenér) mi hodně pomáhal. Před každým závodem se mě snaží uklidnit a když jsme doma a máme individuální tréninky, taky mi pomáhá. Ale je to i o dalších věcech – o trenérech, servisu, rodině.
TRIO NEJLEPŠÍCH. Zleva druhá Marte Oslbuová, vítězka Laura Dahlmeierová a bronzová Veronika Vítková.
V pondělí vás čeká stíhací závod, do kterého máte vskutku skvělou pozici.
Ale bude to náročný závod a myslím si, že hodně střelecký. Tady ta střelnice je dost nevyzpytatelná a trať je dost náročná.
Bude těžké se po všech gratulacích a nedělním předávání medailí zkoncentrovat na další závod?
To si nemyslím. Spíš mi může pomoct to, že jsem si zajela hned na začátku skvělý výsledek a o to to pro mě může být jednodušší. Na začátku roku jsem se v Oberhofu dostala poprvé na stupně vítězů a jsem ráda, že se na té vlně vezu dál.
