Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 17. října 2017 Hedvika

Veslař Chalupa: Připadám si mladší hned třikrát

5 2008
Peking (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Veterán, dříč a dobrák. "Povahou jsem tak trochu medvěd samotář. Poslední léta jsem v sobě dusil, že jsem se trápil," prozrazuje o sobě čtyřicetiletý veslař Václav Chalupa, aktér šesti olympiád. S novým parťákem Makovičkou zřetelně omládl. Ve výpravě snad nenajdete sportovce, který si účast na hrách v Pekingu více vychutnává.

Poslední čtyři roky vám veslování přinášelo mnohem víc zklamání než radosti. O to víc jste teď šťastný?
Dva roky s párovou čtyřkou byly předtím úplně ztracené. Žil jsem v omylu a ve vysněném světě. Bláhově jsem se domníval, že spolu budujeme něco, co v Pekingu vyvrcholí – a najednou jsem zjistil, že o mě trenér ani posádka té lodi nestojí.

Byla to velká škola mezilidských vztahů?
Spíš to pro mě byla škola do budoucího života. Naučila mě nespoléhat se na druhé. Kdysi na skifu jsem bojoval sám za sebe. Na párovce jsem se ocitl v pozici člena určité skupiny a věřil, že ten tým žije jedním duchem – což nebyla pravda.

Ale i vy jste povahou víc individualista, ne?
Určitě. Vždycky mi nejvíc vyhovovalo, když jsem si za všechno mohl sám. Připadal jsem si tak svobodnější. Pokud jsem něco zvoral, byla to moje chyba. Zato teď, jakmile nefungoval kolektiv, jsem se tím strašně trápil. A tak jsem si řekl: Dokážu to jinak. Jenže ani dvojskif s Mildou Dolečkem nefungoval, jsme různé typy veslařů.

Další přestup, na dvojku bez kormidelníka, tedy byl pro vás akcí poslední naděje? Přitom velmi radikální: z párové lodi na nepárovou.
O to víc mě teď těší, že jsme spolu na olympiádě. Prožívám takové déjá vu. V Kubovi Makovičkovi jsem našel superparťáka a kamaráda.

Dělí vás jedna generace, Makovička je o 13 let mladší.
Já to tak necítím.

Neděláte mu druhého tátu?
To bych neřekl. Od Kuby cítím jen jistou úctu ke mně a snažím se, abych ho nezklamal. Strašně tu naši olympiádu prožívá a úplně mě tím strhnul. Navíc máme i spoustu společných zájmů a problémů.

Například?
Jsme oba motorkáři, i když Kuba jezdí na svém "naháči" rychle, zatímco já se na chopperu spíš kochám. Ale hlavně jsme teď měli společně těhotné manželky, v rozpětí tří týdnů se nám narodili potomci. Takže konzultujeme spoustu problémů: proč děti brečí, jak se v noci probouzejí a tak.

Takže jste nadvakrát omládl? S miminem i s mladším partnerem?
A ještě jsem začal dělat jiné veslování. Připadám si třikrát mladší.

Cítíte se tedy na pětadvacet?
To já se cítím furt. Akorát když se vidím vedle kluků na fotkách nebo v televizi, rychle mě to přejde.

Budete ale souhlasit, když řeknu, že si letošní hry vychutnáváte víc než předchozích pět?
Asi je to tím, že tentokrát se ode mě nic velkého nečeká. I proto jsem v pohodě. Cítím, že jsme hodně natrénovali. Loď nám jede. Věřím, že to nebude špatné.

Myslíte až na medaile?
Náš cíl je finále (pro šest nejlepších). Ale medaile... Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Chorvatsko a Kanada, to je pět lodí, které jsme letos neporazili. Pohybovali jsme se někde mezi pátým a osmým místem. Uvidíme, jak jsme se dokázali za pět týdnů od kvalifikace zlepšit.

Šest olympiád představuje dlouhý úsek života. Vnímáte to tak?
Jasně. V osmaosmdesátém jsem svou premiéru prožíval jinak. Byl jsem bažant, který se nikdy nedostal dál než do Jugoslávie, a najednou jel do Koreje. Ta olympiáda ve mně zanechala obrovský dojem, všechno mi tam připadalo krásné. Asií to kdysi začalo a Asií to teď končí. Ale co zůstalo, je olympijská atmosféra. Ta je strašně silná a hustá. Kvůli ní se vyplatí čtyři roky dřít.

Veslování se však za dvacet let zásadně změnilo, že?
A jak. Na hry zavedli kvalifikace a omezili počty. Co se týče materiálu, už v Soulu 1988 celý svět přezbrojil z dřevěných vesel na karbonová a před Barcelonou 1992 zase z klasických lopatek na nesymetrické sekyry. A lodě? V Soulu bylo třicet procent dřevěných. Ty už nepotkáte. Teď jsou v nich uhlíková vlákna a dělají je ve vakuových troubách.

Zároveň výrazně podražily?
Nijak dramaticky. Skif stojí 200 až 250 tisíc korun. I ty dřevěné byly tehdy dost drahé, protože správné dřevo docházelo. Byl na ně potřeba kvalitní cedr, co zrál 50 let – a ten najednou už nebyl k mání.

Změnil se i systém přípravy?
Nejvíc na trenažérech. Teprve v osmaosmdesátém roce se objevily typy, jejichž komputery už měřily zátěž, metry a watty. Předtím se jezdilo na těžkých a strašných obludách s obrovskými setrvačníky, které byly brzděné břemenem a počítaly se otáčky.

Během oněch dvaceti let jste si vysloužil i přezdívku "Věčně druhý". Stále těžce nesete, že zlata jste se na vrcholných akcích nedočkal?
Kolikrát jsem si říkal, jestli bych jednu svou olympiádu nevyměnil za jedinou zlatou medaili. Ale asi to tak mělo být. Je spousta veslařů, kteří vyhráli mistrovství světa a dnes si na ně pomalu nikdo nevzpomene, protože se objevili na dva roky a zase rychle zmizeli. Ne, neměnil bych. Nic a s nikým.

Představte si však, že byste se do Pekingu nekvalifikoval. Co byste teď dělal?
Měl bych po mistrovství světa neolympijských disciplín, kde bychom zkusili dvojku s kormidelníkem. Byl bych na chatě, jezdil na kánoi a na surfu, opékal večer maso a užíval si miminka, lesa a dovolené.

Dokážete si už představit život bez veslování?
Snad. Jenže pořád si neumím připustit, že jednou takový bude.

Máte nápady, kým se pak stanete?
Nějaké by byly. Jenže se obávám, že nic reálného, co by mě chytlo stejně jako veslování, neexistuje.

A kdybyste si přece jen mohl vybrat?
Hrozně moc se chci vrátit do Jindřichova Hradce. Tam těžko můžu veslařsky fungovat dál. Jedině v oddíle jako amatérský trenér dětí, jenže tím rodinu neuživím.

Takže?
Táhne mě to do přírody a k vodě. Bavilo by mě starat se o nějaké rekreační centrum u rybníka.

Stačí tedy najít pěkný volný kemp – a zrodí se Chalupa podnikatel?
Jeden mám vyhlídnutý u rybníka, kde máme chatu, ale ten asi nikdy volný nebude. Je to jen sen. Realita nejspíš bude jiná. Vědět tak, co by mě naplňovalo a uživilo, skočím po tom. Zatím jsem to nenašel.

A co další olympiáda, na kterou byste odcestoval coby trenér?
To bych musel být svobodný člověk bez rodiny. A nesměl bych se těšit, až si po více než dvaceti letech v létě řeknu: Tak a v srpnu jedeme na tři týdny na dovolenou.

Kdy jste měl tu poslední?
Já byl jen na dvou v životě.

V životě?
No jo. Po olympiádě v Barceloně na dva týdny s ženou v Chorvatsku a o dva roky později zase. Pokaždé až v září, pokaždé na stejném místě, v Umagu. Bylo tam tehdy krásně, málo lidí i menší vedra. Pak začal syn chodit v září do školy, už to nešlo.
A o prázdninách jsem závodil.

Stejně jako letos.
Ne tak docela, letím zpátky devatenáctého srpna. Aspoň na deset dnů odjedeme s rodinou do jižních Čech.

Budete z her odlétat s vědomím, že je to vaše definitivní olympijské sbohem. Přepadne vás nostalgie?
Já už si to takhle říkal třikrát, takže jsem na loučení nejspíš připravený. Záleží, s jakou odtud pojedu. Když se nám závod jen trochu povede, myslím, že se mi bude loučit hezky.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze