Mezi stránkami knihy utápěla v Mexiku 1968 jakékoli náznaky nervozity. Nechtěla se dívat na soupeřky, a tak hltala písmenka. A pak svou vůbec první reprezentační misi proměnila ve zlato.
V osmnácti letech. „Já to tak tehdy nebrala. Až postupem času si člověk uvědomí, co v tak mladém věku dokázal. Spousta sportovců touží po zlaté olympijské medaili a nikdy v životě se jim to nepodaří,“ říká. „Zaplaťpánbůh za to.“
V sedmé třídě prošla atletickým náborem. „Běhala jsem, skákala do dálky, měla jsem ráda překážky, které jsem pak stále běhala v lize.“ Ale vládla ve výšce. Ačkoli není čahoun. „Měla jsem velmi dobrou techniku a kotník.“ Skákalo se tehdy ještě stredlem, tedy valivým stylem, břichem k laťce.
Rezková se na olympiádu proskákala v úplně posledním možném závodě. „Bylo to buď, anebo. Nebyla jsem obzvlášť nervózní. Bylo po bouřce, napětí v ovzduší se přeneslo na mě, tak se mi hezky skákalo.“
Na olympiádě pak měla i jinou motivaci. V době po srpnu 1968 se o nejcennější medaili musela poprat se dvěma sovětskými závodnicemi. Chtěla vyhrát. „I kdybych si nohu u samého zadku měla utrhnout,“ říká s oblibou.
Do posledního pokusu na 182 centimetrů tak dala všechnu vervu bezstarostného mládí. „Na vítězný skok člověk nezapomene. Nebyl technicky moc vydařený, ale byl účinný. Laťka tam zůstala.“
Medaili, již dostala tehdy na krk, jí dcera nechala k narozeninám před osmi lety znovu pozlatit, ruce zvědavců z cenné placky postupem času ošoupaly vrstvičku zlata. „Pozlatit? To bych určitě zvládla, vždyť to dáte do lázně,“ říká vyučená zlatnice se smíchem.
Medaili má teď už ve vitríně. „Když mě natáčeli do televize, nemohli jsme ji v šuplíku najít. Syn se za mě styděl, tak řekl, že bude ve skleníku,“ podotkne Rezková. Stále chodí cvičit, prohání ji pes.
Těší se na druhé vnouče. „Doufám, že to bude holčička, už máme Lukáška,“ podotkne. „Jsem celkem spokojená, žiju takový jednotvárný život, z práce domů, pak se psem.“ Pořád pracuje tam, kde začínala s atletikou, na pražském Olympu. „Jako ekonomka v oddělení atletiky. Když je málo peněz, jsem lakomá.“
