Zpočátku se nemůže ani pořádně narovnat. Fyzioterapeutovi týmu Romanu Karpíškovi zní alarm. V následujících hodinách dělá možné i nemožné, ale za jediný den, zbývající do hromadného závodu se mu zázrak nepodaří.
„Něco Verče na ta záda ještě namazali, ale za tak krátkou dobu se to stejně nezklidní,“ uvědomuje si v sobotním večeru kouč žen Zdeněk Vítek.
Při nástřelu před závodem se Vítková na střelnici na podložce mele a střílí nezvykle dlouho, přerývaně.
„Proč nestřílíš v rytmu?“ ptá se jí Vítek.
„Bolí mě ta záda,“ odpovídá. Už jen zalehnout k ležce jí dělá problémy. Trenér doufá: „Snad jsou to jen svaly a ne plotýnka. Ale to by se to chovalo jinak.“
PO STARTU. Němka Dahlmeierová s jedničkou je ještě v čele, drží se tu i Veronika Vítková s pětkou a Švédka Oebergová s dvojkou.
Od startu je to zvláštní hromadný závod. Hned v prvním kole vypálí vpřed Anastázia Kuzminová a odjíždí ostatním. „Nasťa se prostě dneska rozhodla, že pojede od začátku sama,“ kroutí nevěřícně hlavou Vítek.
Vítková zahajuje nulou při první ležce, na trati však ztrácí, záda ji omezují v pohybu. Za Kuzminovou se vydává Darja Domračevová a šéf svazu Jiří Hamza glosuje: „Dvě maminy to rozbalily.“
Zato hrdinka minulých závodů Laura Dahlmeierová, už dvakrát zlatá a jednou bronzová, se evidentně trápí, nejen střelecky, ale překvapivě i běžecky a nabírá postupně dvouminutovou ztrátu.
„Po vytrvalostním závodu tu Laura zkolabovala, museli ji odnést. Byla úplně hotová,“ prozrazuje Vítek. Následky zjevně přetrvávají. „Ale řekněte, že nepojedete masák na olympiádě.“
ALPENSIA. Areál biatlonistů hostil v sobotu už sedmý olympijský závod.
Vítková vynuluje také druhou položku a odjíždí z ní pátá, hned na prvním stoupání ale ztrácí pozici. „Hermannová jí tam úplně přefrčela,“ pozoruje z dálky Hamza. Brzy nezůstane jen u Hermannové.
Opět však přichází střelba, první vstoje, Vítková předvede třetí nulu, odjíždí najednou třetí a Hamza se raduje: „A zase jedeme o medaili.“
Jenomže potom už bude pro českou jedničku všechno jen špatně.
Při závěrečné stojce Kuzminová čeká na poslední výstřel přes 10 vteřin, pak mine, přesto uhájí bezpečný náskok před zbytkem světa.
Vítková, která opět na trati ztratila, co předtím na střelnici nabrala, přijíždí na podložku sedmá, se ztrátou 10 vteřin na prozatím třetí Italku Wiererovou a ví, že jen čistá svižná položka ji udrží ve hře o kovy.
Předposlední ránu nedá.
Poslední rána je kalibr na hranu terče. Ten se nakonec přece jen sklopí. Ale to už Vítková neví! Odjíždí na trestné kolo s myšlenkami, že ho musí obkroužit dvakrát a přesně to také udělá. Propadá se na konec první patnáctky.
Kuzminová dokončuje svůj sólozávod, uchopí před cílem slovenskou vlajku a za cílem prohlásí: „To byl můj sen dobíhat některý závod se slovenskou vlajkou v rukách. Až dnes se mi to podařilo.“
ZLATO. A slovenská vlajka protínající cíl v ruce Anastázie Kuzminové.
Její medailová kolekce z her v Pchjongčchangu, doposud obsahující dvě stříbra, je rozmnožena o zlatý klenot. Za ní se po katastrofálním vstupu do her dočká své medaile i druhá Darja Domračevová - a vlastně totéž můžeme říci o bronzové Tiril Eckhoffové.
Zato Kaisa Mäkäräinenová opět přijde zkrátka, za celou dlouhou kariéru 35leté Finky tak zůstává na jejím olympijském medailovém kontě nula. Jejím maximem je sedmé místo z hromadného závodu v Soči 2014, a tak finští reportéři pořádají v tiskovém středisku mezi zahraničními novináři anketu: Proč si myslíte, že se Kaise na olympiádách nedaří?
Vítková finišuje čtrnáctá, za cílem se dozví, že tu mohla být už o 25 vteřin dříve, kdyby si nepřidala kolečko navíc, což už je na psychiku této ženy příliš.
ZA CÍLEM. Spokojená Markéta Davidová a velmi smutná Veronika Vítková.
Jako by nestačila ta záda. Z očí české jedničky začne stékat vodopád slz a marné je utěšování typu: Vždyť už tu svoji medaili máš, co by za to některé jiné daly.
„První tři položky byly dobře zvládnuté, popadalo mi to,“ říká se šíleně smutným obličejem. „Běžecky to nebylo ideální, kvůli těm zádům mi to nešlo do odrazu, nemohla jsem se pořádně opřít do rukou.“
A co se týče té nešťastné poslední položky... „Viděla jsem, že mi poslední dva terče nespadly. Pokaždé se ještě pro kontrolu otáčím, ale tentokrát jsem to neudělala,“ zpytuje svědomí.
Oči má stále uslzené, třese se. „Je mi hrozná zima,“ povídá a utíká se schovat do tepla.
Markéta Davidová, v cíli spokojená na 18. místě a podstatně lépe naladěná, vysvětluje podstatu problému její starší kolegyně: „Nejsou tady elektronické terče, ale sklápěcí. Občas se stává, že padá pomaleji. A Verče zrovna spadnul, když už odjela.“
Čtyři individuální starty mají biatlonistky za sebou. Nyní pro ně nastane čas štafet. Pro Veroniku Vítkovou, klíčovou biatlonistku ve štafetě ženské i smíšené, bude teď stav jejích zad prvořadou starostí.
Zatím nezbývá než doufat.
„Většinou, když si takhle trhnete se svalem, trvá ta bolest dva dny a potom postupně přestává,“ říká Vítek. „Tak doufejme, že pozítří už bude pryč.“
