Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Růžička mladší: Moje slzy možná pomohly vyhrát zlato v Naganu

Vladimír Růžička mladší | foto: Iveta Lhotská, MAFRA

22 2018
Jako kluk hrozně prožíval olympiádu 1998. Jeho táta byl kapitánem zlatého hokejového týmu. „Ten turnaj zůstane v národu dlouho,“ říká syn Vladimíra Růžičky.

Stala se z toho jedna z kultovních historek, které doprovázejí senzační putování za olympijským zlatem.

Nebýt Vladimíra Růžičky mladšího a jeho slz, možná by se čeští hokejisté v Naganu zadrhli už proti USA ve čtvrtfinále. Traduje se, že jeho otec, který tehdy Jágra, Haška a spol. vedl jako kapitán, po zpackané první třetině v emotivním projevu vyhlásil: „Vládík mi už doma jednou brečel. Chcete, aby brečel znovu?“

I tohle tým nakoplo k nejpamátnějšímu sportovnímu úspěchu v samostatné historii země. „Nagano se vyhrálo díky mým slzám,“ žertuje nyní Růžička junior. Od vyvrcholení turnaje století uplynulo přesně 20 let. Z malého klučiny dávno vyrostl hokejový profík, ale emotivní chvíle má stále v paměti.

Vážně vám kvůli Naganu tekly slzy?
Bylo mi tehdy devět a moc jsem nechápal turnajový systém. Myslel jsem si, že když Češi v základní skupině prohráli s Ruskem, pojedou domů a táta nepřiveze medaili. Proto jsem se rozbrečel a máma mě dlouho uklidňovala a vysvětlovala, že ještě můžeme vyhrát. Když to potom volala tátovi, hodně ho to pobavilo.

OSLAVY. Vladimír Růžička a Dominik Hašek krátce po medailovém ceremoniálu v...

OSLAVY. Vladimír Růžička a Dominik Hašek krátce po medailovém ceremoniálu v Naganu.

Ptal jste se ho někdy, jestli skutečně tuhle příhodu pověděl spoluhráčům v momentě, kdy týmu proti Američanům hrozilo vyřazení?
Říká se, že to zmínil. Když jsem zpětně koukal na videa a vzpomínky hráčů, vykládali, že v kabině nepadlo moc slušných výrazů. S tátou jsme se o tom po jeho návratu nebavili. Ani když jsem byl starší, nikdy jsem se nezeptal. A myslím, že je to jedno. Hlavně že se povedl turnaj. Troufnu si říct, že to už nikdy nepůjde zopakovat. Byl to turnaj století, první se všemi nejlepšími hráči světa. Bude těžké se vyrovnat Naganu v tom, jak to lidi prožívali a jak to vnímal svět. Jasně, vyhraje se olympiáda, bude to skvělé, ale tenhle turnaj zůstane v národu hodně dlouho.

Co se vám vybaví, když slyšíte Nagano?
Obrovský úspěch a celá republika na nohou. Jako rodina jsme čekali na hráče přímo na letišti. Přivítali jsme se a nasedli do autobusů. První byl pro hokejisty, druhý pro rodinné příslušníky, ale táta si mě vzal do jejich autobusu.

Co vám vykládal?
Moc jsme se nebavili. Ukázal mi medaili, potom mi ji dal i na krk. Ostatní dál oslavovali a já byl šťastný, že tam můžu v rožku sedět. I samotná cesta z letiště do centra byla neskutečná. Všude kolem silnice stáli lidi, kolony aut, krásný zážitek. Nevím, co by se muselo stát, aby se tohle zopakovalo.

Ivan Hlinka a Vladimír Růžička oslavují naganské zlato. (1998)

Ivan Hlinka a Vladimír Růžička oslavují naganské zlato.

Co vám utkvělo v hlavě z oslav na Staroměstském náměstí?
Ještě předtím jeli hráči k prezidentu Havlovi, to jsem šel za mamkou a ségrou. Ale na Staromáku jsem byl přímo na pódiu! S manželkou se často chodíme procházet do centra, Praha na mě vždycky dýchne historií a Staromák ještě víc díky tomuhle nezapomenutelnému zážitku.

Už tehdy jste hrál hokej. Jak moc vás tyhle chvilky ovlivnily?
Jo, tehdy jsem byl v přípravce na Slavii. Hráli jsme v jednom pásmu na dvě branky. Vlastně si uvědomuju, že z finále s Ruskem jsem neviděl třetí třetinu, protože jsme zrovna hráli zápas proti Kobře Praha.

To jste nechtěl zápas vynechat?
Už nevím. Ráno jsem koukal na finále, než jsem odjel na stadion. Potom jsme se všichni kluci i trenéři nahrnuli k televizi na vrátnici. Šli jsme na rozcvičku, po ní jsme se ale zase vraceli na vrátnici. Myslím, že jsme neviděli jen pár posledních minut.

Jak jste se dozvěděl výsledek finále?
Nějak se to mezi lidmi na zimáku hned rozneslo. Já si ale vybavuju něco jiného. Před zápasem jsme byli v šatně, trenér nám říkal sestavu, mezitím jsme se oblékali na zápas, ostatní rodiče nám pomáhali. Najednou se rozrazily dveře a v nich stála mamka. Jak mě uviděla, běžela ke mně a přes celou kabinu křičela, že jsme vyhráli.

Pokračovatel hokejového rodu

Vladimír Růžička mladší minulou sobotu oslavil 29. narozeniny. Syn exreprezentačního kouče a naganského kapitána hokejově vyrůstal v pražské Slavii, v níž si v roce 2005 připsal první extraligou trefu. Poslední čtyři roky hraje v Chomutově, loni vysoký útočník nakoukl i do národního týmu. Po maminčině smrti nosí číslo 62, které odkazuje na její rok narození. Je ženatý, s manželkou Veronikou vychovává půlročního syna Vladimíra.

Maminka byla velká hokejová fanynka, viďte?
Se sestrou jsme s ní seděli u televize, každý z jedné strany. Mamka nás držela, a když byla nějaká šance, mačkala nás. Strašně hezké bylo, když jsem nedávno našel jednu kazetu. Mamka skoro vůbec nedávala rozhovory, ale po Naganu udělala výjimku a šla s tátou do nějaké televize a tam to popisovala. Když byl závar u naší branky, řvali jsme, ať vyhodíme puk pryč. Mamka nás tiskla k sobě tak, že jsme ji museli říct: „Mami, už nás nemačkej!“

Zažil jste v hokeji emotivnější momenty?
Postupem času člověk trošku zmoudří, věci bere s nadhledem. Prohra ve sportu hrozně mrzí, ale je to pořád jen sport, nejde přece o život. Samozřejmě, každý chce vyhrávat, což je dobře. Ale člověk musí umět zvládnout přijímat i porážky. Záleží na každém člověku, jak si to nastaví.

Váš otec je známý jako impulzivní hráč i kouč. Jste stejný?
Těžko říct. Také chci vyhrávat, jsem soutěživý, a proto dělám sport. A není to jen o hokeji. Jdu si s kamarády zakopat a vždycky chci vyhrát. Když jsem byl menší, při prohře jsem brečel. I teď prohraju a jsem naštvaný, ale uvědomím si, že se svět nezbořil. Člověk se i prohrami učí, to je důležité.

K hokeji jste byl přímo předurčen. Měl jste vůbec coby syn slavného reprezentanta na vybranou?
Každý syn trošku vzhlíží k tátovi a on hrál hokej na neskutečné úrovni, byl můj vzor. Je pravda, že když jsem se učil bruslit, ze začátku jsem brečel a nebavilo mě to.

Takže vás táta nutil?
Nebylo to nucení. Šli jsme poprvé a tekly mi slzy, šli jsme znovu a zase slzy. Bruslit jsem se naučil v Americe, když táta hrál v NHL. Byl tam se mnou zrovna děda, který měl asi víc trpělivosti. Během jednoho tátova tripu jsem se naučil celkem šmrdlat a potom už to docela šlo.

Vladimír Růžička mladší

Jak to fungovalo potom? Táta byl přísný a máma byla vaší utěšovatelkou, když se nevedlo?
Jasně. Bydleli jsme na kraji Prahy a já si po škole třeba pět hodin v kuse venku hrál sám, střílel jsem tenisákem na bránu. Když dojel táta domů, vzal si na deset minut hokejku a hrál se mnou třeba nájezdy. A nikdy v ničem mě nenechal vyhrát, já po porážkách brečel. Máma dělala oběd nebo večeři, uviděla to, otevřela okno a volala: „Nech ho konečně vyhrát!“ A táta na ni: „Ne! V životě to taky nebude mít jednoduchý!“ Na mámu jsem křičel i já, že bych takhle nechtěl vítězit. Nebavilo by mě, kdyby si táta schválně stoupl vedle brány a já díky tomu dal gól. O to cennější pro mě bylo, když jsem ho v určitém věku dokázal porazit.

S otcem jste spojený dosud, mezi dospělými vás téměř nepřetržitě trénuje od vašich 16 let. Jak jste se obrnil proti narážkám o protekci?
To přijde s věkem a určitými úspěchy. Neříkám, že v osmnácti to bylo úplně jednoduché, ale nebyl jsem takový, že bych ty řeči poslouchal. Když to řekne někdo u piva, můžu říct, že je mi to buřt. Dnešní doba je taková, že se nemůžeš všem zavděčit. Lidi někoho mají rádi víc, někoho míň. Možná je to dané sociálními sítěmi, ve světě je hodně negace. I v České republice. Proto si z toho hlavu nedělám.

Vaše maminka předloni podlehla rakovině, otec si našel výrazně mladší partnerku. Nejen bulvár často probíral váš komplikovaný vztah s tátou. Jak spolu nyní vycházíte?
Pořád je to můj táta, to je stejné. Fungujeme jako hráč a trenér.

Vnímáte ho nyní víc jako kouče?
To mi nikdy nedělalo problém. Měl jsem od něj doma dril, přišel jsem na stadion a byl to pro mě trenér. Když jsme se potom bavili večer, byl to zase táta. Teď se vídáme na stadioně a máme vztah hráč–trenér.

Za mladoboleslavskou brankou operuje chomutovský útočník Vladimír Růžička
Chomutovský Vladimír Růžička (vlevo¨) přišpendlil k mantinelu Ondřeje Dlapu z...
Chomutovský útočník Vladimír Růžička mladší zaznamenal v duelu s Kometou Brno...
Vladimír Růžička mladší (vlevo) překonává Dannyho Taylora.
Vladimír Růžička mladší slaví s fanoušky Chomutova gól.
Vladimír Růžička mladší z Chomutova právě vyzrál na obranu Zlína.

Čistě hypoteticky. Kdyby dorazila zajímavá nabídka ze zahraničí, šel byste za tátou pro radu?
Je jasné, že bych chtěl časem zkusit nějakou cizinu. Už mám takový věk, že jsem toho zažil dost, ale žádat o radu? Člověk si to musí korigovat a řídit sám.

Když jsme u řízení a korigování. V létě se vám narodil syn. Budete ho také směřovat k hokeji?
Tlačit ho nechci. Ale říkám si, že když vleze na led a nebude se mu to líbit, neřeknu si, že na to kašleme. Ale jestli se na ledě bude trápit v páté třídě a bude ho víc bavit hra na piano, necháme mu volnou ruku.

Moment, vždyť i vám při prvních krůčcích na ledě tekly slzy.
Vidíte, ale zůstal jsem u toho. Ono to někdy nejde nechat úplně na dítěti. Nebudu to dělat tak, že se malý rozbrečí, ale já ho nechám na ledě vytrápit pět hodin. Zkusím to deset patnáct minut, pak se to zkusí znova a třeba ho to chytne. Anebo mu hodím balon a zalíbí se mu míč u nohy. Myslím, že dítě čím víc do sebe narve sportů, tím pro něj bude v budoucnu lepší, že bude vědět, jak se k tomu postavit. Je mi 29 a věřím, že když to uvidí u mě, třeba bude chtít být také hokejista. Hlavní ale je, aby byl zdravý a po celý život šťastný, to je nejdůležitější.

Vaše manželka, bývalá mistryně světa v aerobiku, nebude chtít, aby syn zkusil i fitness?
To jsme už doma probírali. Doufám, že ho to nebude bavit. (směje se) Ale pro vývoj a koordinaci pohybů je to fajn. Uvidíme, důležitá bude taky škola.

A co s výběrem jména? Tam jste se hned shodli, že syn bude další Vladimír?
Chtěl jsem, aby byl pokračovatel rodu. Už děda je Vladimír a i já to jméno mám rád. Znám lidi, kteří si stěžují na to, jak se jmenují, ale Vladimíra jsem chtěl dát.

To jste takoví Rudolfové Hrušínští v hokejovém provedení.
S dědou už jsme čtyři. Ani nevím, jak to brát. Asi Vladimír Růžička nejstarší, starší, mladší a nejmladší. (směje se)

Autor:


Mistrovství světa v hokeji 2018

Od 4. do 20. května v Dánsku

Skupina A (Kodaň): Rusko, Švédsko, Česká republika, Švýcarsko, Bělorusko, Slovensko, Francie, Rakousko.

Skupina B (Herning): Kanada, Finsko, USA, Německo, Norsko, Lotyšsko, Dánsko, Jižní Korea.

Kompletní program hokejového turnaje ZDE

Další z rubriky

Pavelec má volnou cestu stát se jedničkou. Atlanta se zbavila Lehtonena

Atlanta - Montreal: Koivu před Lehtonem

Je to skoro totéž, jako kdyby mu řekli: "Počítáme s tebou. Budeš jednička!" Manažeři hokejové...

VIDEO: Olympiádu se snažím neprožívat, tvrdí mladík Gudas

Obránce Radko Gudas (vlevo) z Tampy Bay se snaží dohnat puk dříve, než Joey...

VIDEO Ve 23 letech ho čeká olympijská premiéra, obránce Radko Gudas však zatím na únorový turnaj v Soči...

Omluvenky z práce, okousané nehty. Hokeji se fandilo v hospodách i školách

Fanoušci v restauraci U Zábranských v Praze sledují semifinále olympijského...

VIDEO Nejen v hospodách, doma či v práci, ale také třeba v autobusech nebo ve školách. V pátek ráno se...



Najdete na iDNES.cz