Ne a ne se v moderním vodáckém areálu zbavit toho zasmušilého výrazu v obličeji, čeští deblkanoisté budou mít na londýnskou olympiádu rozpačité vzpomínky.
Nemluvili o medaili, byť je jako bronzové medailisty z Atén 2004 a stříbrné z Pekingu 2008 vyslal moderátor v areálu k semifinálové jízdě: Můžou získat olympijské zlato?
Nemůžou, dokonce si nezajeli ani ve finále.
Těsná kombinace branek čtyři a pět se jim stala osudnou. Na pětce si připsali trestný šťouch, ve vodním válci prý měli otočit své deblkanoe trochu dřív. "Kloubem ukazováčku spodní ruky jsem zavadil o branku. Stačilo vyhnout se o trošku víc, centimetr a bylo by to čistě," vypravoval háček Volf. "Když si promítnu v hlavě, že chyběl centimetr, tak mě to štve strašně moc."
Z cílového prostoru už dvaatřicetiletí vodáci příliš soupeře nesledovali. Tušili, že je jejich výkon na účast v šestičlenném finále nemusí stačit. "Lodě na startu mají informace, co stačí na postup. Už jsem to vůbec neřešil," přiznal Volf. "Malinká naděje tam byla, ale byl jsem skeptický. A když byli nahoře Hochšíci a Francouzi, věděl jsem, že už to asi nepustěj."
Úřadující mistři Evropy obsadili tu nejhorší, první nepostupovou pozici - sedmé místo.
"Kdyby to byl Český pohár, za další týden se jede další závod. Tady to nejde opravit. Až za čtyři roky," posteskl si Volf.
Myšlenky na hry v Riu de Janeiru však u londýnského kanálu ani jeden z nich do hlavy nedostal. "Je to hodně brzo. Teď je chvíle zklamání," smutně pronesl Štěpánek. "Nikdy neříkej nikdy, ale čtyři roky je dlouhá doba."
