Když mluvíte s trenéry i vzpěrači, slyšíte to samé. Berou jiní, ostatní, jen my ne. Všichni to říkají, všichni se dušují. Je to úděsné, to vzájemné podezřívání. Co je úděsnější: bývá pravdivé. Vzpěračský sport má být vymazán z olympijské mapy. Takové návrhy padají se vší vážností. Říká se tomu kolektivní vina.
Ošidná věc, známe to z dějin. Co kdyby se přece jen našel jediný vzpěrač, je to tedy silně nepravděpodobné, který nikdy nezobal? Má trpět za všechny? MOV už ale ztrácí trpělivost. Vyřízněme alespoň jeden vřed, ten nejvíc páchnoucí, naléhá se.
Vzpírání by mělo na hrách zůstat. I s Kainovým znamením. Vzpírá se od první olympiády 1896. Zda se tenkrát dopovalo, není dokazatelné. Proč končit v roce 2000, kdy to dokazatelné je.