Na hokejovém turnaji chyběli Kanaďané a Švédové. Zdálo se, že Československu kříží zlatou stezku jedině úhlavní nepřítel, mužstvo Sovětského svazu. Úskalí se ovšem postupně zjevilo víc.
„Všechny nás poslali na očkování proti žloutence, píchli nám gamaglobulin, což nás muselo oslabit,“ vzpomíná Pospíšil. „Jedině brankář Holeček to odmítl, a v Rakousku nejdéle odolával.“ Čemu? Nevídané epidemii chřipky „Tokio 75“. Objevila se po kvalifikaci s neškodnými Bulhary. Úporný zápas se zarputilými Finy nedokončí Ivan Hlinka. Na začátku třetí třetiny za stavu 1:1 zůstává v kabině, zesláblý horečkou. Výsledek 2:1 zachrání dva góly Jiřího Nováka.
V novinách už se psalo o alarmujících potížích, o přízraku snášejícím se na hráče. Ti od sebe odháněli všechny zdravé, polehávali, kurýrovali se, jak mohli.
Svéráznou metodu zvolil proslulý střelec Milan Nový zvaný Balík. „Bydleli jsme v takových bytech po dvou,“ vypráví Pospíšil. „Balík se na noc přestěhoval do kuchyně, koupil si láhev slivovice a dostal se z toho.“
Na soupisce tehdy smělo být pouze osmnáct jmen. Trenér Karel Gut si zoufal, že nemá koho poslat do boje proti Spojeným státům: „To jsem nikdy nezažil.“
Parta, co si troufala na zlato, najednou připomíná lazaret ruinovaný malátností a bolestí v krku. Americké amatéry se podařilo udolat 5:0, proti Polákům nastoupí jen dvě obrany a tři útoky. Vzmohl se i bek Pospíšil, ačkoliv se cítil mizerně: „Jakmile jsem se zadýchal, padlo to na mě. Hrozně jsem kašlal, krev mi bušila v hlavě. Ale nemohl jsem v tom kluky nechat.“ Lékař Otto Trefný mu dal na zklidnění průdušek nenápadnou tabletku a Pospíšil šel na led. Po výhře 7:1 se dozvěděl, že se má dostavit na dopingovou kontrolu. Netušil nic zlého a s odevzdáním vzorku moči neměl žádný problém. Dumal, jak překonat chorobu.
Jenže po pár hodinách ho na pokoji zastihla zlá novina: „Našli u tebe kodein, podle hokejové federace to není doping, ale podle olympijského výboru ano.“ Rozběhla se jednání, mužstvem kromě choroby cloumaly ještě pochyby: Co s námi bude? Vyloučí nás snad? Verdikt lékařské komise MOV měl být oznámen na večerním „rozdílení cen“.
Kapitánu Pospíšilovi nakázali obléct ty nejlepší šaty, byla sestavena speciální delegace. Cestou olympijskou vesnicí kráčel hokejista vedle Rudolfa Duška, místopředsedy ČSTV. Sportovní politbyro se obávalo mezinárodní ostudy, svolalo tiskovku, vydalo prohlášení.
Pospíšilovi dodnes zní v uších, co od Duška tehdy slyšel. „Zkoušel na mě, jestli bych to nevzal na sebe. Ale já povídám: Ani náhodou! Byla to chyba v komunikaci doktorů. Kdyby si to pohlídali, nic by se nedělo.“
Odborníci se na případ dívali různě, lékařská komise MOV vydala prapodivné rozhodnutí. Výsledek 7:1 změnila na kontumačních 0:1 pro Polsko. Na druhou stranu Pospíšil smí v Innsbrucku pokračovat! „Byl jsem nevinný, takže jsem zůstával v klidu. Měl jsem dvě děti, takže bych si žádný doping nevzal. Neriskoval bych to!“
Když se vrátil z olympiády domů, bratr ho v žertu vyzýval: „Tak ukaž tu kodeinovou medaili!“ Při lize na něj z tribun posměšně křičeli: „Skoč si pro doping!“ Ale to jej tolik nemrzelo. Po bizarní aféře se hokejoví hrdinové pod Alpami dál rvali o vítězství. Předháněli se v sebeobětování.
Když se zranil gólman Jiří Crha, zbyl pouze Holeček s bolestivým otokem u oka. Do Innsbrucku přijel Pavol Svitana, ale náhradníka Čechoslovákům nepovolili.
Přes všechny nástrahy přemohli Německou spolkovou republiku 7:4 a v rozhodujícím utkání se Sovětským svazem vedli ještě pět minut před koncem 3:2. Tak málo scházelo...
Teprve pak podlehli nemoci a mocnému soupeři taženému bájnými útoky Michajlov, Petrov, Charlamov a Šalimov, Šadrin, Jakušev. Po porážce 3:4 unaveně brali stříbro a smutek se smíchal s pocitem křivdy ze sporných výroků rozhodčích.
Zlato téhle generaci znovu uteklo. Její síla se ovšem ukázala na následných šampionátech v Katowicích a ve Vídni, kde dvakrát po sobě vybojovala titul.
