Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pátek 20. října 2017 Vendelín

Ulítávám na sladkém a tlačenkách, usmívá se nejtěžší český olympionik

Český vzpěrač Jiří Orság s evropským stříbrem. | foto: Dalibor Glück, MAFRA

3 2012
Vzpěrač Jiří Orság z Karolinky se stal vicemistrem Evropy a díky tomu bude poprvé závodit na olympiádě. "Splní se mi tím sen," přiznává třiadvacetiletý valašský silák. Patrně nejtěžší český olympionik ve výpravě pro Londýn.

Jiřímu Orságovi bylo jedenáct let, když poprvé popadl činku. "S míčem jsem si nerozuměl, nerozumím si s ním dodneška," přiznává. "Otec se znal s trenérem v Novém Hrozenkově a přitáhl mě za ním, protože jsem furt jenom seděl doma. Zpočátku jsem tam chodil i ze strachu, chlapi, kteří byli o tři hlavy vyšší než já, mi říkali: Budeš chodit trénovat, jinak uvidíš," vzpomíná se smíchem.

A hned dodává, že jej vzpírání rychle začalo bavit a na tréninky chodil rád. Aby taky ne. Vždyť už po čtrnácti dnech skončil druhý na přeborech kraje v Holešově a za další dva týdny obsadil stejnou příčku na mistrovství republiky.

A stříbro si vzpěrač přivezl i z nedávného mistrovství Evropy v Turecku. Spolu se svou premiérovou letenkou na letošní olympiádu v Londýně.

"Několikrát se stalo, že jsem chtěl se vzpíráním skončit. Když mi to fakt nešlo nebo jsem byl zraněný, tak člověk ztrácí chuť. Všechno jsem ale překonal a teď už nějaké bolístky neřeším, mám totiž hodně dobré podmínky na to, abych se dal dohromady," pochvaluje si třiadvacetiletý silák z valašské Karolinky.

Jste kus chlapa, vyčníval jste už odmala?
Vždycky jsem k tomu trošku inklinoval. Když jsem začínal, měl jsem šedesát kilo, což není na jedenáct let úplně průměrná váha. Měl jsem silné nohy, silné ruce. Když jsem v patnácti nastoupil na střední školu, už jsem měl skoro devadesát kilo. V supertěžké váze nad 105 kilo jsem od poloviny roku 2008. Při první olympijské kvalifikaci v Itálii jsem byl ještě v kategorii do 105 kilo, ale tam jsem se vyloženě trápil, mimo soutěž jsem měl 110 kilo, a to jsem se ještě musel hlídat. Když jsem věděl, že půjdu do supertěžké váhy, upustil jsem uzdu a rázem jsem měl 115. Pak to šlo pomalu, ale jistě nahoru, teď jsem závodní váhu ustálil na zhruba 126 kilech.

Musíte i teď váhu upravovat?
Nemusel bych, upravuji si ji pro svůj dobrý pocit. Mimo soutěž mám třeba 130 a ta čtyři kila jdou pomaličku dolů se zvyšující se intenzitou tréninků. Vyhovuje mi to, protože jsem pak na čince svižnější.

Jak vypadá vaše předzávodní strava?
Nijak se neomezuju. Jen týden před závodem jím hodně sacharidů v podobě rýže nebo těstovin pro nabrání energie a naopak snížím příjem bílkovin. Ale není to nic zásadního, jen se nepřežírám...

Musíte si něco odpírat?
Týden před závodem úplně vynechávám tučná a smažená jídla, cukroví.

Čím vám máma udělá radost po dobrém výkonu?
Upeče mi dort. I když říkám, že už ho nechci, stejně ho celý spořádám, což s mou váhou pěkně zacvičí. Sladké mám rád, stejně jako tlačenky a klobásy. Když přijedu jednou za čas domů, vždycky si trošku ulítnu, ale pak to dost omezím.

Jak vypadá váš běžný týden?
Před soutěží mám někdy až deset tréninků do týdne, teď před mistrovstvím Evropy jich bylo osm. I proto, že se znovu ozvalo zápěstí, tentokrát levé. Takže jsem musel víc rehabilitovat a odpočívat.

Čím to, že máte se zápěstími poslední dobou potíže?
Mám s nimi problémy vlastně pořád od doby, kdy jsem začal zvedat větší váhy. Nemám úplně největší hybnost zápěstí a v trhu je s tím problém, protože při dvousetkilovém závaží nastávají obrovské páky, zápěstí se stejně ohne a jdete přes bolest. Dochází k různým zánětům, loni jsem měl v zápěstí poškozenou chrupavku i natržený vaz. Musím zaklepat, že ten teď drží.

Vaše přítelkyně taky vzpírá. Trénujete společně?
Ano. Je taky zaměstnaná jako instruktorka sportu, i když jenom na půlúvazek. Já trénuju v pravém rohu haly, ona v levém rohu. Jsme pořád v kontaktu, i když každý máme svůj tréninkový plán. Občas se doplníme, občas si poradíme, ale spíš se sobě věnujeme až po tréninku.

Co pro vás znamená účast na olympiádě?
Byl to pro mě vždycky sen, takže vybojovaným místem už se mi jeho jedna polovina splnila. Ta druhá přijde ve chvíli, kdy budu v Londýně závodit.

S jakými ambicemi tam pojedete?
Chtěl bych soutěžit v kategorii A, která bude přenášená živě a závodit v ní bude zhruba osm vzpěračů. Funguje to tak, že člověk nahlásí určitý výkon a jako základ pak musí zvládnout minimálně o dvacet kilo méně.

Jak bude vypadat vaše příprava?
Budu jezdit po soustředěních s trenérem a několika náhradníky, aby v případě nějakých mých potíží nepřišlo místo vniveč. Doufám, že se budu připravovat hlavně ve velkých tréninkových centrech v zahraničí - v Maďarsku, na Slovensku a podobně. Budeme v jiném prostředí, mezi jinými lidmi a zároveň budeme mít jedinou starost -kvalitně trénovat. O všechno ostatní je postaráno, nic vás neruší.

Český vzpěrač Jiří Orság

vzpěrač Jiří Orság

Sledoval jste dřív olympijské vzpírání v televizi?
Při Athénách 2004 jsem závodil teprve čtyři roky, ještě jsem v tom sportu nebyl pořádně rozkoukaný, netušil jsem, kam se můžu dostat. Takže první olympiáda, kterou jsem sledoval, a to opravdu bedlivě, byl Peking 2008. Na vzpírání jsem se díval od začátku do konce a zároveň jsem sledoval spoustu dalších sportů.

Takže v Londýně se chcete podívat i na jiná sportoviště?
Rozhodně, moc se těším, až si procestuju celé město, protože v Londýně jsem ještě nebyl. Už jsem o olympiádě hodně četl, viděl jsem spoustu obrázků sportovišť. Naše hala je přímo u olympijského stadionu a je naprosto perfektní, nemá chybu. Bude to velkolepé. Lístky už jsou skoro vyprodané, závodit tam bude opravdu zážitek.

Kde jste zažil největší divácký kotel?
V Turecku teď bylo hodně lidí, je to tam nesmírně populární sport a mají výborný vzpěračský tým. Úplně největší divácký kotel jsem ale zažil při mistrovství světa v roce 2009 v Koreji, tam to bylo monstrózní.

Kolik máte fanoušků vy osobně?
Občas se nějaký vyklube. Na Facebooku jich mám dost, píší, že mi při závodě drželi palce a sledovali mé výkony. To potěší.

Mezi popularitou vzpírání v Česku a ve světě je ale velký rozdíl, že?
Musím přiznat, že u nás je to bída, s dobou, kdy čeští vzpěrači vozili medaile ze světových šampionátů a olympiád, se to nedá srovnávat. Ale myslím, že do budoucna na tom kvalitou týmu nejsme vůbec špatně, až kluci, kteří jsou se mnou v reprezentaci, dorostou, bude to dobré. Je tam hodně potenciálních evropských medailistů.

Který stát vzpírání vládne?
Momentálně je asi největší velmocí Írán, každá jeho generace je famózní. V týmu snad nemají jediného člověka, který by nezískal nějakou medaili na mistrovství světa. V supertěžké váze teď mají obrovského talenta Behdada Salimikordasiabiho, který je o rok mladší než já a už drží světový rekord v trhu. Myslím, že i v nadhozu rekord dlouho odolávat nebude, troufám si říct, že padne teď na olympiádě.

Dá se v Česku vzpíráním uživit?
Záleží, na jakou se dostanete úroveň. Myslím si, že já na tom momentálně nejsem špatně, nicméně si nikdo nemůže myslet, že se máme jako fotbalisté, hokejisté nebo tenisté. Nedá se to vůbec srovnávat. Mám průměrný plat, v něm je i odměnový řád za medaile z velké soutěže. Jde hlavně o to, že se živím svým koníčkem, málokdo má takovou možnost.

Existují ve světě vzpěračští boháči?
Nějací by se našli, hlavně v Turecku. Ze starších hvězd třeba Halil Mutlu v superlehké kategorii do 56 kilo nebo Naim Süleymanoglu, který byl odkoupený z Bulharska. Co vím, tak je jedním z nejbohatších Turků vůbec. Tam se dá vzpíráním uživit velice dobře.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze