Hodiny spěly k půlnoci, když najednou z reproduktorů zaburácela popová hudba a dobrovolníci si mezi všemi těmi mantinely uspořádali diskotéku na konci her. Tedy jak kdo. Někteří se pro změnu na židlích vozili po oválu, kde ještě nedávno bojovali i Sáblíková, Wüstová či Kramer.
Ti, kteří naopak stále ještě pracovali, nám při odchodu z haly s úsměvem říkali: „Na shledanou a moc děkujeme, že jste k nám do Koreje přijeli.“
Tento pozdní večer na sportovišti, jež právě dosloužilo, mě utvrdil v názoru, který jsem si předtím na tuto zimní olympiádu udělal. Znovu mi dokázal, jak Korejci pojali hry.
Vložili do nich svoji často až enormní pracovitost, ale zároveň se jimi uměli i bavit. S patřičnou hrdostí předváděli světu, co vše dovedou, ale současně nám dávali najevo, jak si váží toho, že svět k nim zavítal.
V časech, kdy se Evropa pořádání olympiád bojí, to bylo osvěžující zjištění.
Pchjongčchang 2018 byl hrami, které se zřekly zbytečného megalomanského efektu. Hrami, kde se na vás usmívali i kontroloři u detektorů kovu. Kde jste si každou minutu připadali bezpečně. Kde vše až překvapivě dobře fungovalo, od zázemí pro sportovce až po dopravu.
Jedinkrát za tři týdny se mi přihodilo, že novinářský autobus nejel podle jízdního řádu. Což byla bilance, o které se mi na všech minulých hrách mohlo jen zdát.
Jistě, pokaždé bychom našli nějaké ale... Třeba prořídlé tribuny při mnoha sněhových sportech, k nimž Korejci vztah stále nenalezli. Nebo pár protestních transparentů od Sdružení provozovatelů lyžařských obchodů a vleků, na nichž stálo „Olympiáda nás zabíjí“. (Rozumějte: Bere jim turisty). Ovšem výhrou této olympiády vlastně bylo už to, že takové transparenty nikdo rychle neodstraňoval a nezakazoval, stejně jako nikdo nevyháněl z ulic protestující při příjezdu severokorejské vládní delegace.
Našli bychom i otazníky, které přetrvávají a Korejci je teprve musí vyřešit. Díky hrám se chlubí novou rychlodráhou, propojující západ a východ země. Olympijská a novinářská vesnice se promění ve 40 tisíc nových bytů, mají 44 tisíc nových hotelových pokojů, o nových sjezdovkách ani nemluvě. Zda s jejich pomocí skutečně oživí tento poněkud zapomenutý kout Koreje, poznáme až v nejbližších letech.
Olympijské hry byly, jsou a budou také velkým byznysem, ekonomickým rébusem a politickou záležitostí.
Korejci do těch letošních zároveň vnesli i kus lidskosti. Za to jim patří dík.
