„Někdo propadl vzteku, jiný hysterii. Ale stejně to bylo strašně zajímavé,“ vzpomíná Dana Zátopková. „Vždyť komu se povede takhle vandrovat světem? Dali jsme si jméno Olympijská legie na památku československé legie, co vandrovala přes Sibiř za první světové.“
Funkcionáři přejmenovali Gruzii na „Loď přátelství“, sportovci na „Hruzii“. Jídlo? Ráno, v poledne i večer laciné přední skopové. „Jinak už jen šašlik a grešivaja kaša,“ líčí Zátopková. „Několik méně otrlých zahájilo hladovku. Nejdéle to vydržel boxer Torma,“ připomene cyklista Jaroslav Cihlář.
Panovala tu sovětská hierarchie. Na nejvyšší palubě s rudými běhouny nositelé zlatých medailí ze SSSR, zato většina Čechoslováků přebývala u dna lodi v nouzových kabinách, využívaných pouze při příjmu ztroskotaných.
Jen Olgu Fikotovou, kterou mylně podezřívali ze snahy o emigraci do USA, ubytovali stranou s ruskými funkcionářkami. „Ale nebyly špatné, nechrápaly. Zato naši atleti se divili: Co tu děláš? Říká se, žes utekla s Connollym na Havaj.“
Na záchodě se použité papíry musely házet do koše, aby neucpaly odtok. „Když jsem si to fotografoval, jeden český chodec mě udal,“ vzpomíná kanoista Jiří Vokněr.
Po deseti dnech papír došel. „Hlasovali jsme tedy, co můžeme použít místo něj. Někteří se snažili uchránit své milostné dopisy,“ povídá Fikotová. Zátopková se usmívá: „Ale našli jsme si kus humoru. Kuchařky a námořníky jsme oblečené házeli do lodního bazénu. Kapitán ho nakonec kvůli nám zašněroval sítí.“
Fikotová potom 70letému kapitánu Gotikidzemu oznámila: „Otravuju se tu. Dejte mi nějakou práci.“ Nařídil jí denně zapisovat do knihy západ slunce.
Vánoce strávili v Pacifiku, Silvestra ve vlaku na Sibiři. „My s Emilem jsme na tom byli dobře, byli jsme tam oba,“ říká Zátopková. Zato koulař Jiří Skobla pořád nadával. „Podívej se na tu zasněženou Sibiř, jak je krásná,“ nabádali ho Zátopkovi. Ale jen odsekl: „Co se vám na tom může líbit? Já se narodil na Žižkově, a když nemám kolem sebe domy, není to žádná krajina.“
Fikotová se jednoho rána probrala a kohosi slyší, jak se diví: „Člověče, když plivneš, ono to zmrzne, ještě než se to dostane na zem.“ Teploměr za okny vlaku ukazoval minus 54.
O slané sprše, věčně opilém Kucovi a mrazu minus 50
Cyklista Jaroslav Cihlář, v Melbourne 1956 pátý ve stíhacím závodě družstev, si o návratu z her psal podrobný deník, který včera poprvé zveřejnil. MF DNES z něj vybírá. "V kupé jsme za venkovního mrazu minus 50 měli silný led. Přes noc přimrzl polštář a záclona ke stěně," prozrazuje mimo jiné z útrap českých sportovců.
Melbourne, 9. 12. 1956:Někdo s vylízaným mozkem rozhodl, že nám hrozí nebezpečí a místo letadlem pojedeme raději lodí. Vedoucí nám nahnali hrůzu před tajemným nepřítelem – že by vstup na palubu letadla Armagnacu znamenal zemřít v nejkrutějších mukách.
Melbourne, po nalodění na loď Gruzie, 10. 12.:
Boxer Torma nejí a slibuje, že někomu roztříská držku. Zátopek jásá, že je to ohromná švanda, že poznáme svět. První přístav, kde vylezeme na pevnou půdu má být Vladivostok. Tak za 20–25 dní.
Loď Gruzie, 12. 12.:
Nečinnost a mořské prostředí působí, že všichni tloustnou... Po večeři úprk do kina na zádi, zabít dvě hodiny díváním se na nejhorší filmy, jaké byly natočeny. Do půlnoci pozorování tancujících při pekelné, 30 let staré muzice. Dále pozoruji ožralé, mezi nimiž zaujímá Kuc (olympijský vítěz v atletice ze SSSR) první místo. Za tři dny byl ožralý třikrát. Musejí ho vodit, aby neslít ze schodů. Skobla se taky činí.
Loď Gruzie, 14. 12.:
Počasí se zhoršilo, vlny narážejí na střechu kajuty. My cyklisté spíme na nejnižším místě lodi pod úrovní vody na palubě F, nad námi je 7 pater vyšších tříd. Žádné skříně, všechno se válí po zemi a po postelích. Vzduch sem vhání větrací komín. Sem asi dříve dávali za trest. Po snídani čtu na palubě Švejka, ale vítr a déšť mi nedají pokoj. Utíkám dolů.
Loď Gruzie, 15. 12.:
Jsme už několik dní na talíři přeplněném mořskou vodou. Přejeli jsme obratník Kozoroha a ujíždíme tropickým vedrem k rovníku. Sprchy slané, mýdlo se v té vodě jeví jako kus kamene a nevydá ani jednu bublinku.
Loď Gruzie, 21. 12.:
Bouře. Machek (cyklista) už zvracel, říkali, že krev, ale budou to zbytky těch šašliků. Leží jako mrtvola.
Loď Gruzie, 24. 12.:
Štědrý večer. Po mikroskopické porci ryby jsme snědli kousek štrúdlu. Asi hodinu se zpívalo, až to přecházelo do křiku. Pak nás rozehnali, jelikož personál chtěl uklízet a hostitelé tento den neslaví.
Loď Gruzie, 25. 12.:
Po snídani jsem byl ve špatné náladě a s nikým nepromluvil. Vstal jsem na oběd a pak spal až do večeře. Večer dva filmy – Maxima a Čapajev.
Loď Gruzie, 26. 12.:
Velký význam mělo objevení čistého záchodu I. třídy, kde je v čistotě udržované prkénko. Ale pozor na děžurnou, nerada vidí, když tam chodí plebs z podpalubí.
Vladivostok, 31. 12.:
Táhneme jako vandráci z lodi na vagzál. Tam už na peronu stojí náš vlak „Zelená ulica“, ve kterém strávíme dalších 8 dní napříč Asií a Sibiří. Ale cestování si teď užíváme. Sice tvrdé postele, ale světla, zásuvka na holicí strojek a hlavně čisté záchody i evropské jídlo. Silvestr veselý: zpěv, ruský večer ve vagoně. V Chabarovsku po půlnoci chtěli, abychom dělali družbu, tak jsme vylezli ven jen v košilích. Naštěstí bylo jen 20 pod nulou.
Vlak do Moskvy, 2. 1. 1957:
Na stanici jsme si šli zaběhnout. V minus 54 stupních!
Vlak do Moskvy, 4. 1.:
V kupé jsme za venkovního mrazu minus 50 měli silný led. Přes noc přimrzl polštář a záclona ke stěně.
Moskva, 7. 1.:
Přihřáli jsme se na oslavách sovětských gerojů z olympiády. Po 21 dnech plavby na „Hruzii“ s každodenním skopovým a po 8 dnech na transsibiřské magistrále jsme byli přizváni na velkou žranici pro „sportsmenov sovjetskovo sojuza“ a devadesát československých „gostěj“.
Letadlo do Prahy, 10. 1.:
Opavák (další cyklista) otevřel lahev whisky. Koupil ji na svoji svatbu, kterou měl mít v prosinci 1956, ale v tu dobu byl na lodi v Tichém oceánu. Letiště v Ruzyni bylo v noci tiché a pusté. Fouček (kolega) se marně unášel očekáváním uvítacích oslav. Nás cyklisty vítala jen moje žena.
