Zakřiknutě odehraná první třetina, zbytečně velký respekt ze soupeře, neschopnost zopakovat svoji hru ze základní skupiny, tak pojmenovali slovenští hokejisté hlavní příčiny krachu ve středečním utkání s Českem.
"Snili jsme o medaili, ale asi jsme na to mysleli až příliš. Měli jsme se trošku uvolnit a zahrát zápas trochu jinak," přemítal útočník Peter Bondra.
Černá středa slovenského hokeje se zrovna přehoupla do dalšího dne, když se posmutnělí hokejisté v bílých dresech cestou z ledu zastavovali u novinářů a svěřovali se jim ze svých pocitů.
Nikdo si nestěžoval. Na krutý systém turnaje, nabitý program, na vedení zápasu, žádné hledání výmluv.
"Systém je takový jaký je," řekl Miroslav Šatan. "Věděli jsme o tom, je to kruté, ale nezvládli jsme nejdůležitější zápas."
Chmurnou náladu se snažil pozvednout Bondra: "Stále si říkám, že je to jen hra. Nikdo tu neumřel a doufám, že se ani doma nikomu nestalo nic zlého. Je to hra, kterou se má člověk těšit. Život jde dál."
O mnohém rozhodla už první třetina. Slováci ji na střely prohráli vysoko 5:17 a hlavně dostali gól, když hráli v početní převaze.
To muselo s psychikou suverénů základní skupiny pořádně zamávat.
"V první třetině jsme byli málo aktivní. Strašně moc jsme prohráli na střely a už se to s námi vezlo," říkal urostlý obránce Zdeno Chára.
Luboš Bartečko přitakával: "Bylo to o psychice. V první třetině jsme hráli hodně zakřiknutě, báli jsme se jít do protiútoků a střílet na bránu."
"Češi nás přehráli, hráli přesně to, co jsme chtěli hrát my," doplňuje Lubomír Višňovský. "Trochu jsme se lekli a nehráli jsme důrazně. Jen jsme házeli puky do jejich třetiny, nenapadali. Oni si je snadno sbírali, a vytvářeli si tak strašně moc šancí."
Těžkou ránou byl gól Martina Ručinského na 1:0. Český útočník při slovenské přesilovce zachytil Šatanovu rozehrávku a samostatný nájezd zakončil úspěšnou kličkou brankáři Budajovi.
"Byla to jednoznačně moje chyba. Křížnou přihrávkou jsem hledal Petra Bondru, ale vypíchl to Ručinský. Gól beru na sebe," přiznal Šatan.
K dalšímu gólu v polovině druhé třetiny pomohla nešťastná Višňovského teč při střele F. Kaberleho. "Udělal jsem chybu, puk se mi odrazil od brusle a bohužel se k němu dostal Hejduk, který zvýšil na dva nula," vyčítal si slovenský obránce.
"Třetí třetina byla podstatně lepší," pokračuje Višnovský. "Možná jsme měli v přesilovkách ještě více střílet, jenže Češi velmi dobře bránili, nenechali nám prostor ke střele."
Slováci konečně začali hrát svoji hru. "Dlouho jsme se nemohli jsme se dostat do tempa, začali jsme udávat tón až ve třetí třetině. Konečně to byla ta hra, kterou jsme předváděli v základní skupině," myslí si Šatan.
"Ve třetí třetině se už zápas nedal vyhrát. Češi hráli velmi dobře v defenzívě a byli nebezpeční z protiútoků," domnívá se Bartečko.
Napočtvrté bez medaile
Po rozdělení Československa zůstali Češi jako nástupnická země v hokejové elitě, ale Slováci se museli na vrchol prokousávat z turnajů nižší úrovně. Mezi světovou smetánku nakoukli poprvé na olympijských hrách v roce 1994 v Lillehammeru.
Tým kolem Petera Šťastného zde senzačně vyhrál základní skupinu. Slováci v ní porazili Kanadu a remizovali se Švédy a s Američany. Ve čtvrtfinále je však srazili Rusové výhrou 3:2 v prodloužení.
Další dva turnaje měly země mimo absolutní špičku hodně diskriminační pravidla. Slováci nemohli v kvalifikaci nasadit hvězdy z NHL a hráči druhého sledu, kteří měli jen vybojovat postup a pak odjet domů, v Naganu ani v Salt Lake City neuspěli.
Medailový sen znovu ožil až v Turíně a suverénním vítězstvím v základní skupině ho Slováci pořádně přiživovali.
"Měli to báječně super rozehrané, ale turnaj se ve skutečnosti rozjel až dnes. My jsme prohráli a jedeme domů," smutnil Bartečko. "Je to velké zklamání, protože jsme měli na to, abychom hráli o medaili a to se neopakuje každý rok. Pro některé z nás to možná byla poslední šance, kdo ví, co bude za čtyři roky."
Než zklamaní Slováci zmizeli v kabině, vyzýval zkušený veterán Peter Bondra: "Vyhráváme jako kolektiv a prohru také musíme přijmout jako kolektiv. Hlavy hore."
