Bez dlouhých úvodů se hned sluší říci: Byly to velmi povedené hry, které Korejci zvládli na jedničku, bez větších organizačních potíží.
Závěrečný ceremoniál za nimi napsal poslední kapitolu. A také při něm rezonovaly nejsilnější motivy posledních dnů.
Z českého pohledu, jak jinak, byla tímto motivem Ester Ledecká. Přinesla na stadion vlajku, aby se vzápětí stala vděčným objektem ke společným fotografiím pro desítky českých i světových sportovců, kteří na ni stáli frontu.
Pravda, předseda MOV Thomas Bach nepřizval 22letou sněhovou obojživelnici na společné poděkování Koreji, ke kterému si vybral vždy po jednom významném sportovci z každého kontinentu. Tato pocta připadla za Evropu biatlonistovi Martinu Fourcadovi. Přesto bylo jméno Ledecké i v průběhu slavnostního zakončení připomínáno experty napříč sociálními sítěmi.
John Tibbs, přední olympijský analytik, viděl podobnost posledních dvou olympiád z pohledu jejich největších osobností celkem jasně:
Rio 2016: Ledecky.
Pchjončchang 2018: Ledecka.
Graham Bell, pětinásobný olympionik a expert BBC na alpské lyžování, v průběhu ceremoniálu zvěstoval: „Největším příběhem těchto her je Ester Ledecká. Vyhrát v alpském lyžování i snowboardingu je cosi naprosto neuvěřitelného.“
A do třetice Liam Morgan, reportér odborného serveru insidethegames.biz: „Na vypůjčených lyžích šokovala Ledecká v ženském super G svět, načež potvrdila roli největší favoritky na snowboardu. Pro mě je královnou her.“
Pravda, s těmi vypůjčenými lyžemi to bylo trochu jinak, ale znáte to, příběhy hvězd si občas razí svoji vlastní cestu.
Stejně jako měli Češi na zakončení svoji opěvovanou vlajkonošku, tak i Britové svěřili vlajku věhlasnému snowboardistovi Billymu Morganovi, králi triků na prkně. A učinili to i přesto, že šéf britské mise Mike Hay s úsměvem varoval: „Mám trochu obavy, jestli Billy najde správný stadion a vykročí s vlajkou správným směrem.“
Stadion našel - a dokonce chvíli držel vlajku jen v zubech. Což bylo vlastně i více překvapivé, než že vlajkonoš a jediný zástupce ostrova Tonga aneb taekwondista a lyžař Pita Taufatofua dorazil opět nahoře bez.
Zato ruskou vlajku na ploše ani tentokrát nikdo nenašel. Exekutiva Mezinárodního olympijského výboru odložila její navrácení, a tak se na protest ozvalo ke konci nástupu sportovců alespoň hlasité skandování ruských fanoušků na tribuně: „Ra-si-ja, Ra-si-ja!“
Při medailovém ceremoniálu, jenž se uskutečnil v rámci slavnostního zakončení, si symbolicky došla pro zlatou medaili za třicítku i nová rekordmanka v počtu medailí v historii zimních olympijských her, Norka Marit Björgenová.
A oheň v číši pomalu dohoříval...
Byly to hry rekordů, jak dokazovalo i 91 vlajek na stadionu (plus jedna olympijská pro Rusy), vždyť tolik zemí ještě nikdy na zimní olympiádě nestartovalo.
Byly to hry dronů, jak opět předvedl maskot her Suhorang, jehož obraz se za pomoci desítek dronů zčistajasna zjevil nad stadionem.
Byly to hry výtečných organizátorů a ochotných dobrovolníků, jak ve své řeči připomněl prezident Thomas Bach, když jim vzkázal: „Zahřáli jste naše srdce i v těch nejmrazivějších teplotách.“
Byly to hry prozatím utopických snů o znovu sjednocené Koreji, odrážejících se také v závěrečném projevu šéfa organizačního výboru Lee Hee-beoma a v jím připomínaném hesle: „My jsme jedni.“
A byly to také hry mnoha splněných tužeb těch, kteří na nich prostě jen byli, jak napsal na Instagram i biatlonista Adam Václavík: „Jsem nejvíc vděčný za to, že jsem tady mohl prožít svůj sen.“
Tygra Suhoranga vystřídaly na ploše stadionu dvě světélkující figuríny pand, exportované z Číny a zběsile pobíhající, načež vlajka her putovala z rukou starosty Pchjongčchangu do vlastnictví starosty Pekingu. Oheň dohasl, ohňostrojem i diskotékou dávala Korea olympionikům sbohem.
Čas Pchjongčchangu skončil.
Čas Pekingu nastává.
S letní odbočkou do Tokia, ovšem.
