Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 24. října 2017 Nina

Záruba: Zlato v Naganu jsem obrečel

16 2006
Praha - Televizního komentátora Roberta Zárubu zase čekají probdělé noci. Do obvyklého kolotoče povinností se blíží začátek olympijských her. Záruba připravuje program jejich vysílání, ale třeba i dokumenty, které do něj budou patřit. Sám se musí chystat na olympijský hokejový turnaj. A nezastaví se až do konce fotbalového mistrovství světa.

Váš osobní rekord zní: devatenáct hodin uváděl v kuse Olympijské studio. Nechtělo se vám spát?
Při Sydney se mi chtělo spát až před poslední službu. Zdřímnul jsem si asi na půl hodiny v houpacím křesle v hlasatelně. Při finále tenisu. To už jsem byl hodně unavený. Ale mě takové akce vždycky hrozně vybudí, dokážu neuvěřitelně sálat energií. Nebo si to aspoň myslím.

A pak?
Je to někde znát. Pamatuju si, že když jsme dělali první Olympijské studio v roce 1992, byl jsem pak na chatě s tehdejší přítelkyní. Čtyři dny jsem nevstával ani na jídlo a jen jsem chrněl. Ale podruhé už jsem na to byl lépe připravený.

Najde se v tom mnohahodinovém maratonu čas třeba na jídlo?
Ano. Ale já mám jeden problém. Málokdy jím před přenosem teplé jídlo. Když se najím a mám málo naspáno, jsem schopný u stolu okamžitě na pět minut usnout. Probudím se a jsem svěží, ale to u přenosu není možné. Takže se hrozně bojím. Z mistrovství světa přivezu diety skoro celé zpátky. Kupuju si třeba ovoce. Ale jsem schopný se najíst až po přenosu.

Co vlastně obnáší jeden přenos?
Nezdá se to, ale je to docela vypětí. Zkuste mluvit dvě hodiny v kuse. Naštěstí jsou přestávky, ale i tak je to docela vyčerpávající.

Jak moc?
Ne že by člověk byl potom zhroucený. Spíš je to jako otáčení elektrohodin, které pomaličku, ale trpělivě odebírají energii. Mluvil o tom Petr Vichnar, když řekl, že už nemá tu jiskru, sílu znova dělat přípravu. Časem už je to rutina.

Máte ještě před přenosem trému?
Trému ne. Napětí.

A můžete se po letech jen dívat na hokej a vůbec u něj nepracovat?
Když nekomentuju, dívám se, ale skoro vždycky u toho mám počítač, dělám si poznámky nebo si vedu zápis. Dřív jsem si koupil lístek a šel se podívat. Ale dokud ho budu komentovat, tak už se to nemůže stát.

Když jste v sedmnácti letech začínal v televizi, balil jste na to tenkrát holky?
Vůbec. Když jsem nastoupil, tak jsem přítelkyni měl. Byla to nejhezčí holka na gymplu. A hlavně po něm jsem nastoupil na žurnalistiku a tam byli jiní borci.

A dneska? Jste jako nejpopulárnější český komentátor známý?
Moc ne. Jestli máte představu, že jedu metrem a lidi mě zdraví, tak to vůbec.

Vaše práce vyžaduje trochu exhibicionismu. Hrál jste v dětství třeba divadlo?
V životě ne. Když jsme v jeslích dělali pásmo básniček a já měl říct: A já klouček sekal souček, tak jsem se postavil před lidi a řekl jsem: Ne, nic. Paní učitelka mě musela přemlouvat, ale nedostali to ze mě. Ale ono to s divadlem nemá moc společného. Jen touhu se ukázat. Pak stejně zjistíte, že to není náplň té práce. Potřeba je nesmírná pracovitost.

Co v televizi neuslyšíte

Komentátoři České televize nemají "zakázaná" slova. Robert Záruba přibližuje televizní hantýrku. Jak to řekl komentátor...

"Tak se vám hlásím z of tuby našeho ofisu v aj-bí-sí, podle šotlistu bychom měli samery začít ryplejem očka na naší střídačce, ale už jsme v reálu."

... a co to vlastně znamená:

"Dobrý den. Mluvím k vám z hlasatelny mezinárodního vysílacího centra, podle scénáře bychom se na začátku souhrnu měli podívat na zpomalený záběr přenosné kamery na střídačku českého týmu, ale sledujeme hru."

A talent?
Určitě. Ale deset let vedu studenty na Fakultě sociálních věd a zjistil jsem, že v každém je špetka talentu. Pokud není výrazná řečová vada nebo nepřekonatelná tréma, dá se to nakonec dostat z každého. A pak je jen třeba s tím nástrojem, mluvidly a vystupováním, umět zacházet.

I vy se pořád učíte?
Teď to zanedbávám, ale před olympiádou to budu muset projít. Neustálé rezervy jsou v intonaci, ve správné artikulaci. Mám pražské vokály. Bojovat s tím je věčné. A pak slovní zásoba.

Jak ji získáváte?
Čtením. Jinak to skoro nejde. Karol Polák kdysi doporučoval číst šachovou literaturu. Ale je nezbytné číst i krásnou literaturu. Potřeboval bych mít na čtení daleko víc času.

Co teď čtete?
Paměti Adiny Mandlové. Není to krásná literatura, ale zajímá mě to. Stíhám to hrozně špatně, před spaním přečtu tak dvě stránky.

Zmiňoval jste rutinu. Jak se můžete ubránit tomu, aby pro vás extraligový zápas nebyl už jen rutinní?
Hodně dám na přípravu. Pořád si píšu nové informace a poznámky, formulace. A pak mě baví vytváření papíru s přípravou.

Komentujete někdy nepřipravený?
Může se to stát. Ale ne často a nesmí to být na komentáři moc znát.

Kdy se vám to naposled stalo?
Už nevím. Ale podle přípravy bych to určitě poznal. Je tam totiž sotva vyplněná sestava a pár poznámek.

Před olympiádou v Naganu jste si přípravu vedl čtyři roky. Jak dlouho teď před Turínem?
Od září. Ale je důkladnější. Tenkrát jsem si všechno psal do sešitu, teď je to elektronicky. Mám daleko víc informací a víc toho stihnu.

Existuje sport, který byste nemohl komentovat?
Ten, na který nejsem připravený. Obtížné by pro mě asi byly ty, které jsou hodnocené rozhodčími. Krasobruslení, gymnastika.

Proslulé jsou některé vaše výkřiky. Třeba "přepište dějiny" v Naganu. Už máte nějaký do Turína?
To jdete brzo. A víte, co jsem zjistil? Myslel jsem, že právě "přepište dějiny" jsem měl napsané. Neměl.

Takže spontánní výkřik?
Ne. O těch dějinách jsem mluvit chtěl. Možná jsem to měl v hlavě.

Vaše výkřiky bývají silné. Jak musíte volit mezi emocemi a klidem?
Důležité je vcítit se do nálady publika. U nás by měl člověk asi zůstat mírně nad věcí. Ale jsou momenty, kdy to dost dobře nejde.

Kdy to bylo nejsilnější?
V Naganu. Když jsem viděl ty kluky, jak nastupují proti Americe nebo Kanadě, jak moc chtějí, tak mi bylo úplně do breku. Na jednu stranu to byl úžasný pocit, ale na druhou jsem se obtížně kontroloval. Bylo to skoro horší než ten konec.

Ale při něm jste brečel, že?
Dokonce z toho musí být fotka, fotil to německý kolega. Ale na krajíčku jsem měl kolikrát. Znám ty kluky. A oni jdou hrát za nás za všechny. Je to vlastně vzácná chvíle, kdy nejdou hrát o peníze. To mě bere.

Není pak těžké hráče kritizovat?
To ne. Ale obecně nerad kritizuju herní selhání. Je blbost ho zamlčovat, ale když ho popíšu, tak je to dostatečné, divák to vidí. A je dobré si pomoct fakty, která to dokreslí.

Říkáte, že hokejisty znáte. Máte mezi nimi kamarády?
Bráníme se tomu z obou stran. Jsem kamarád s Martinem Hostákem. Ale zase to souvisí s prací.

S aktivními hráči se nepřátelíte?
Je tam vzájemný respekt, sympatie. Ale kamarádství se musí pěstovat, a to s aktivními hráči nejde. I proto, abych mohl říct, když chybují.

Když můžeš komentovat ty, já taky. A tak se stalo

Když se v roce 1987 Martin Hosták jako hráč na mistrovství světa juniorů setkával s Robertem Zárubou, dobíral si ho: Když můžeš komentovat ty, tak já taky. "Pak jsme se různě potkávali. On profesně rostl, takže jsem ho pořád hecoval, ať mě vezme," líčí Hosták. A nakonec to tak dopadlo. Z hokejisty se někdejší útočník proměnil v elitního spolukomentátora.

"Padnul jsem do toho rovnýma nohama. Samozřejmě je to úplně něco jiného, než jsem dělal, ale mně nikdy nedělalo potíže mluvit." Od nových kolegů dostával spoustu rad a tipů. "Jak Robert Záruba, tak Petr Vichnar mi ze začátku hodně pomohli. Přesně mi řekli, co ode mě očekávají, a já jsem se to jen snažil zvládnout," říká Hosták.

Třeba od Vichnara dostal lekci, že přeřeknutí kolegů se neopravují, protože to přináší jen další zmatky. Se slovy zpočátku sám bojoval.

"Člověk musí být pohotový. Dělalo mi dost velké problémy dostat myšlenky z hokeje, které jsem měl v hlavě a které byly naprosto automatické, do pusy tak, aby to nebyl absolutní blábol," říká Hosták.

Zvykal si na zákonitosti televize, stále odbourává zlozvyky z mluvy.

"Taky jsem dělal grimasy. Jednoho zlozvyku se zbavím a zjistím, že mám jiný," říká Hosták.

S jednotlivými komentátory se musel sehrát. "Každý má svůj styl. Musel jsem se přizpůsobit tak, abych je nebrzdil, ale neskákal jim do řeči, nemluvil o tom, o čem mluvit nechtějí. Oni komentují, co se děje na ledě. A já bych měl spíš vysvětlit pozadí. Nejen co se děje na ledě, ale proč," vysvětluje Hosták.

Olympiádu bude spolukomentovat z Turína. A zase se bude hecovat se Zárubou. Teď kvůli šachům. "Až do Vídně jsme měli vyrovnanou bilanci. Ale tam Robert vyhrával. Pevně věřím, že mu to vrátím."

Robert Záruba.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze