Avšak tehdejší kouč Ivan Hlinka se už na ně bude dívat z hokejového nebe.
V hledišti zůstane obránce Petr Svoboda. Střelec zlatého gólu patří mezi ty hráče, kteří už ukončili kariéru. U hokeje zůstali svým způsobem všichni.
Svoboda loni v létě znovu nazul brusle. Poprvé od roku 2002, kdy musel kvůli následkům otřesu mozku ukončit kariéru.
„Když byli kluci v Los Angeles na soustředění, byl s nimi na tréninku. Hráli bago,“ říká Svobodův spolupracovník Pavel Maršoun.
Bývalý obránce skončil kvůli této scéně: prosinec 2000, srážka s protivníkem Doanem, otřes mozku, mžitky před očima. Následky už teď nepociťuje. Ale brusle jen tak neobuje.
Zanedlouho oslaví čtyřicítku. Žije v Los Angeles a je z něj vytížený hokejový agent. Jeho agentura pečuje asi o 45 hráčů. Mezi klienty patří zadák Kubina, centr Lang, talent Hudler, ale také junioři.
Svoboda si vyzkoušel i jinou roli, spolukomentoval semifinále Světového poháru. Éterem se nesla žoviální čeština s americkým přízvukem.
To už vedl národní tým naganský kapitán Vladimír Růžička. Ten nastartoval éru úspěšného kouče, k titulu se Slavií přidal loni zlato z mistrovství světa.
V hokejovém světě zůstává též obránce František Kučera. S bratrem provozuje hokejovou halu v Letňanech. Trénuje děti, dohlíží na své syny. Ještě nedávno se mohl vrátit k hokeji, lákali ho ze Sparty i třetiligového Benešova.
Obránce Richard Šmehlík si jen občas zajde zahrát za starou gardu Buffalo Sabres, v jehož týmu strávil řadu let. Ano, je to ten hráč, který byl „obětí“ radosti Dominika Haška.
Gólman v posledních vteřinách finále mrštil do vzduchu hokejku, po níž zůstal krvavý šrám na bekově tváři. „To bylo jen škrábnutí, už je to zahojené,“ říká dnes šestatřicetiletý Šmehlík.
K olympijskému zlatu přidal na jaře 2003 Stanley Cup s týmem New Jersey. Pak skončil. Trápila ho zranění zápěstí, břišních svalů, už nechtěl podstupovat rehabilitace.
Navíc má jinou lásku. Usadil se s rodinou v Buffalu, kde má hotel pro psy.
„Přes týden tu máme sto, sto padesát psů. Starám se o ně, venčím je, krmím, dávám jim léky,“ líčí. „Jsem spokojený. Je to moje záliba. A pěkná honička, pořád je nějaké vzrůšo. Jako v hokeji.“
Po tom se mu nestýská. Pomáhá trénovat čtrnáctileté kluky. „Jsem kliďas,“ tvrdí Šmehlík.
Na hokej se dívá spíš v televizi. Sleduje i dlouholetého spoluhráče Dominika Haška, který se skvěle vrátil do NHL. „Nepřekvapilo mě to. Jestli mu zdraví vydrží, může ještě pár let chytat,“ míní Šmehlík.
Hašek je dalším hráčem, který po Naganu ukončil kariéru. Avšak dlouho mu to nevydrželo. Zase bude bojovat o zlato.
|
Úsměv, úklona a saké na Džegra TEHDY, 1998 O kus dál, hned naproti starodávnému chrámu Zenkodži, vyrostla improvizovaná betonová věž americké televizní společnosti CBS. Kulturní barbarství. Ale Japonci se snažili, aby se každému u nich líbilo. 
Úsměv, úklona, úsměv, úklona. To byl každodenní tělocvik, kterým nás vítali dobrovolníci v šedivých bundách. Jen ono prokleté evropské slůvko „improvizace“ je poněkud dráždilo. Řidič novinářského autobusu beznadějně uvázl v dopravní zácpě 200 metrů před stadionem, přesto odmítl otevřít dveře, aby nás pustil ven: „To smím jen na zastávce.“ Když akční němečtí novináři začali vyskakovat oknem, zděšeně se rozkřičel: „Polís, polís...“ Ale vysvětlujte mu, že existuje i jiné než naplánované řešení. Plyšové sovičky Snowlets, maskoti her, zmizely z pultů již po týdnu her. „Vyprodáno, sorry.“ (Následuje úsměv a úklona.) Nikdo nedokázal vyrobit další. Z automatů na pití padal horký čaj s mlékem a z nebe vločky velké jako pětikoruny. Padaly každou chvíli, nevyzpytatelně. Z programu her tudíž brzy zbyly trosky a sportovní ředitel Takeda vypadal jako muž chystající se spáchat harakiri. 
„Omlouváme se všem za veškeré trable, které u nás kvůli počasí prožívají,“ vzal na sebe odpovědnost za rozmary paní Přírody. Na obdélníku Central Square, šedivou hradbou obehnaném náměstí, se tísnilo 9000 diváků, když si Kateřina Neumannová po svém 11. startu na olympiádách poprvé šla pro medaili. Stříbrnou, zatím. Zlatou euforii rozpoutali v poslední den her až hokejisté. Najednou i obyčejní Japonci z ulice zvali na sklenku saké každého Čecha, protože „Džegr is king“. A sběratelé suvenýrů nabízeli za šusťákovou bundu české výpravy, která promokla za pouhých pět minut, 30 tisíc jenů, v přepočtu 9000 korun. Cokoliv české rázem bylo svaté. Takové Nagano si pamatuju. A takové už nikdy nebude. TOMÁŠ MACEK Nagano, už zase město chrám NYNÍ, 2006 Osm let poté pátrám po zbytcích české olympijské slávy přímo v dějišti. „Koničiwa! Vítejte ve městě starobylého chrámu Zenkodži.“ Dvě místní hostesky mě pozdravily naučenou anglickou větou v infocentru na nádraží, hned vedle obřího znaku olympiády 1998. „Koničiwa. Jak se prosím vás dostanu k hale Big Hat?“ Navzdory předchozím japonským nedorozuměním s domorodci neznalými angličtiny mám dojem, že se domluvím. Jedna z dívek mě usazuje k počítači. Na obrazovce naskakuje ceník pronájmu ledové plochy. V hale Big Hat si prý můžu koupit led jen pro sebe za cenu mezi 50 až 70 tisíci jenů (asi 10–14 tisíc korun) na půl dne. Aha. Děkuji, brusle zůstaly doma. Správnou cestu od naganského nádraží k hale Big Hat mi musela poradit až místní učitelka na autobusové zastávce. „Jak vzpomínáme na olympiádu?“ zamyslela se dlouze. 
„No, v bruslařském komplexu MWawe bývalo nějaké muzeum her, jenže je zavřené. Ale kdybyste chtěl vidět chrám Zenkodži, jeďte autobusem číslo 2,“ nezapomněla poradit, aniž jsem se na památku ptal. O bruslení v hale Big Hat asi moc velký zájem není. Ve středu ve dvě odpoledne je nedobytně uzamčená. Někdejší hry připomínají jen olympijské kruhy na zelenobílé fasádě. Už se zdá, že osm let po památné olympiádě nenajdu v Naganu stopu české slávy.
Chytám se poslední naděje: cesty do olympijské vesnice. Dnes je to sídliště New Imai Town, shluk modrošedých paneláků, na jejichž balkonech vlaje místo státních vlajek vyprané prádlo a mezi domy dovádějí školáci v modrobílých uniformách se žlutými čepičkami. A přece právě tady objevuji poutní místo českého hokeje. Chcete-li je spatřit, vydejte se tři stanice vlakem z Nagana a v New Imai Town hledejte Olympijské náměstí. Žulové bloky po jeho obvodu jsou galerií her 1998. Jedna ze stříbřitých destiček zapasovaných do žuly zvěstuje: Ice Hockey Men – Gold Czech Republic, Silver Russian Federation, Bronze Finland.PETR ČERMÁK |
 TADY SÍDLILI OLYMPIONICI. Takhle bydlely během her v Naganu i nejbohatší hokejové hvězdy jako Jágr či Hašek |
 MĚSTO PAMÁTEK. Centrum Nagana kolem chrámu Zenkodži je plné historických staveb v japonském stylu |
 ZENKODŽI. Chrám, který navštíví osm milionů turistů ročně, je chloubou Nagana. Ukrývá "Klíč do ráje": kdo si na něj sáhne, prý jej do smrti neopustí štěstí. Nedaleko chrámu dodnes stojí pódium s olympijskými stupni vítězů |
 VZPOMÍNKA NA ČESKÝ TRIUMF. V bývalé olympijské vesnici najdete destičku s medalisty hokejového turnaje 1998 |
 RÁNA Z RADOSTI. Brankář Dominik Hašek v naganském finále slaví zlato, hokejku vyhazuje do vzduchu. Hůl dopadá na tvář obránce Richarda Šmehlíka, který přijíždí jako první. Krvavý šrám ale po čase zmizel, první olympijské zlato zůstalo. |
