Po včerejším fiasku na veslování, střelbě a cyklistice jsme to se Stádem ještě považovali za náhodu, ale když dnes Jára potopil i judistku Míšu Vernerovou, které se touto cestou za kolegu omlouváme, je třeba v rámci českého sportu učinit rázná opatření.
Šéf nešéf, kámoš nekámoš, příští týden mu prostě ve vstupu na atletický stadión zabráníme vlastními těly!
Olympijským idnesáckým rekordmanem je tak momentálně Stádo. Nejen, že byl osobně u obou českých medailí, ale v noci na dnešek navíc při posílání videa trhnul naše osobáky a v ponocovací soutěži zatím s půl pátou ranní jasně vede. Stříbro drží Jára (4.10), bronzový Vilas však na něj ztrácí jen dvacet minut.
Zážitek ze zlaté vody byl fantastický. Slunce pražilo podle místních médií nejvíce za posledních deset let touhle dobou, vyprodaný stadión fandil všem jak o život a Češi se na place rozhodně neztratili.
Celá trať jako na dlani, obří výsledková tabule na dohled, nad kanálem přejíždělo po drátech několik televizních kamer a my při druhém kole seděli těsně u vody pár branek před cílem a hltali mezičasy.
Když jela Irena Pavelková, řvali jsme jak blázni, stejně jako při Štěpánce a jakmile bylo jasné, že je zase zlatá, skočil za ní manžel a trenér Luboš oblečený rovnou do vody a přišla sladká pusa.
Hoolywood hadr!
Ještěže se Štěpánka nedala na horolezectví.
Stejně je divný, že nuttelu mlsám skoro obden a medaile nikde!
Štěpánce jsme to přáli, ale Ireny nám bylo líto. Po první jízdě osmá, ale druhou zajela fantasticky a byly to nervy, jestli se přece jenom neposune taky na bednu. Nakonec skončila pátá, necelé dvě vteřiny od bronzu.
Přesně o ty dvě vteřiny, které jí v prvním kole naskočily za téměř neznatelný dotyk branky.
Jára se na ní v tu chvíli určitě díval u Řehulů na televizi...
Jinak se nám tu zatím potvrzuje přísloví Nechval dne před večerem. Před týdnem jsme obdivovali nádherný Olympijský park a lebedili si, jak je většina sportovišť pěkně pohromadě a ušetříme spoustu času. Jenže zatím pořád jenom cestujeme.
Za vodáky, za střelci, za cyklisty, za beachvolejbalisty, všechno pěkně daleko od centra i od media village. Spíme fakt málo a taková hodinová cesta za pěkného vedra ukolébavým vlakem je pokaždé dějištěm velké bitvy se spánkem.
Narozdíl od Štěpánky většinou prohráváme.
Momentálně mám však nad spaním navrch. Sedím ve vlaku z Penrithu do Lidcombu a píšu Kruhy doslova na koleně. Nerad bych totiž v ponocovačce vystřídal Stáda na čele a jelikož jsem se na vodě dost zasekl, veškeré spojení s civilizací mi ujelo.
Alá Jožka Pribilinec vydal jsem se tedy blátivou cestou k hlavní silnici, hodlaje stopovat, ale měl jsem kliku a chytil poslední bus z vedlejšího vodáckého areálu, kde bude o zlato příští týden bojovat Martin Doktor. Vezl jsem se ve velkém autobuse zcela privátně jako lord a pod půlnoc už bych tedy s návratem jít neměl.
Takovou cestu domů, jako měl včera bronzový Honza Řehula, však určitě nezažiju.
Věren tradici, přijel i odjel na závod lodí ze svého přechodného bydliště v přímořském Manly. Po slavnostním ceremoniálu prostě sbalil kolo, medaili strčil do kapsy a šel na nástupiště mezi ostatní pasažéry.
Jenže odjezd se asi o hodinu opozdil, družní Australané se hned začali muže v reprezentační soupravě a s kolem vyptávat, co je zač, ale když jim to po pravdě vylíčil, nikdo mu nevěřil.
To určitě, tys před chvílí získal v triatlonu bronzovou medaili a teď jedeš lodí domu, haha!
Takže jí Honza musel vyndat z kapsy a ukázat.
Australané nevěřícně gratulovali a začali mu nabízet nejrůznější služby. Včetně masáže.
Ale pozor, možná se taky dočkám! Právě nastoupila pěkná mladá Australanka a usmívá se na mě.
Sakra, kde mám tu medaili?
