Postavou spíš atlet nebo gymnasta. Široká ramena, pořádné ruce – ale i svalnaté nohy, které usilovně šlapaly do pedálů.
O osm let později, na hrách v Tokiu 1964, se tentýž Daler stal olympijským šampionem na dráze, ve stíhacím závodě na 4 kilometry. "Zrovna nedávno jsem si říkal: Kurnik, kde mám tu medaili? A vida, je ve skříni," povídá.
V tokijském finále letěl po oválu padesátikilometrovou rychlostí, plíce ho pálily, jako kdyby dýchal plameny, záda ho bolela, jako kdyby na ně spadla traverza. Čtyři kola prohrával s Italem Ursim, než nastal zvrat.
Dvě kola před cílem už věděl: Vyhraju! "Pak mě naši cyklisti vyzvedli nad hlavu a přilbu jsem samou radostí zahodil do diváků. Překvapilo mě, když mi ji vychovaní Japonci přinesli zpět. Nevím, v čem bych jel potom družstva." Pět dní poté se mu narodil syn.
Od státu dostal za vítězství prémii 6 000 korun – a později ještě úžasnější odměnu. Povolili mu totiž přestup do profipelotonu, v pouhých 29 letech. Pro amatérského cyklistu ze socialistické země cosi neuvěřitelného.
Pravda, plným právem si změnu prostředí zasloužil. Vždyť třikrát přivezl medaili z mistrovství světa a navrch v Mexiku 1967 překonal i světové rekordy na 4 a 5 kilometrů.
"Řekl jsem, že u nás doma už pokračovat nebudu – a oni mě vážně pustili ven. Za rok jsem odjel sedm šestidenních závodů, byl jsem docela úspěšný. Naneštěstí po roce armáda a ČSTV rozhodly, že u profíků musím zase skončit."
Zůstal v Dukle coby trenér, až do roku 1997. Také zkoušel podnikat. "Dělal jsem do kol a rámů, ale jakmile začala invaze tchajwanských výrobků, nechal jsem toho."
Dnes si Daler užívá důchodu i čtyř dětí. "Rád chodím po horách. Roháče mám prolítané celé." Ovšem úplně opustit svět cyklistů? To nikdy! "Na vedlejšák trénuju pár kluků z Favoritu Brno," přiznává.
