„Ježíšmarjá, do třetice všeho špatnýho. Radši o tom ani nepište!“ vykřikl spontánně Vladimír Martinec. Bývalý útočník si v Lake Placid zlomil ruku a u jiného jezera, v Salt Lake City, letos splní roli asistenta kouče Josefa Augusty. Nasvědčuje snad něco tomu, že by reprezentaci čekal třetí krach? Může za neúspěchy časový posun?
„Myslím, že to není Amerikou,“ tvrdí někdejší forvard Jaroslav Jiřík. „V našem případě ve Squaw Valley nebyl problém s aklimatizací na zámořský čas. Delší čas jsme se předtím motali v Kalifornii. Potíž byla s dýcháním v jiné nadmořské výšce. Oproti ostatním jsme neměli kyslíkové bomby, na to jsme doplatili.“ Československo ve třetí třetině závěrečného utkání za stavu 4:3 podlehlo tlaku občerstvených Američanů, dostalo šest branek a ztratilo bronz. Soupeř v turnaji vyhrál s mužstvem složeným z amatérů.
Podobnou sestavu bez lesklých jmen vybudilo domácí prostředí v Lake Placid. Před olympiádou viděl americké mužstvo v přípravě profesor Vladimír Kostka. Novinářům vyprávěl: „Je to nejsilnější tým, jaký kdy Spojené státy postavily! Z evropských prvků přijal kombinační hru a trenér Brooks naučil hráče systému bezchybné aktivní obrany. Nikdy jsem u Američanů neviděl takovou motivaci, disciplínu. Hrají ostře, ale nedají se strhnout k faulování.“ Nevěřilo se mu. Československo pořád mělo Hlinku, Martince, Nového, Bublu a bratry Šťastné, doznívala zlatá sedmdesátá léta. Jenže Hlinka neodletěl kvůli zraněnému kolenu, Martinec si ve druhém střetnutí zlomil ruku a rozklad pokračoval.
Zase předcházelo soustředění v Severní Americe, na aklimatizaci se špatné výkony svést nedaly. Brankář Králík později promluvil o sporech skupinek hráčů. Nikdy nejmenoval slovenskou kolonu, ale vztahy v kabině jistě naleptala národnostní nejednota. „Když se Slováků sešlo víc než dva, bylo po partě!“ říká se dodnes.
Zlaté medaile získávají podceňovaní Američané, vznášející se na mocné vlně vlastenectví v průběhu sporu s Íránem. Díky úžasnému bruslení udolali obávaný Sovětský svaz v nejlepší sestavě 4:3. Ještě po dvaceti letech se v newyorské Madison Square Garden vestoje tleskalo střelci vítězné trefy Mikovi Eruzzionemu. Do NHL se nikdy nedostal, ale navěky zůstane americkým hokejovým symbolem.
A únor 2002? Ani tentokrát se česká reprezentace nemůže vymlouvat na časový rozdíl, vždyť drtivá většina hráčů působí v NHL. Možná bude chybět kyslík, avšak bomby by podle olympijských regulí neměl používat nikdo. Tým musí především držet pevně při sobě. Ale pozor! Spojené státy po zářijové tragédii v New Yorku znovu svírá patriotismus. Jen amatéry na jejich soupisce opravdu nenajdete.
