Noční dilema, zda ráno zamířit na kanál live, nebo nechat jet samotné Járu se Stádem a po týdnu se pořádně vyspat, jsem vyřešil v olympijském duchu.
Seš přece v Sydney, sakra, je olympiáda a spát můžeš doma!
Navíc v jeho nelehké situaci každý podpůrný hlas dobrý.
A tak jsme jeli. Komplet iDNES a komplet vodácká sekce ČT.
Přesněji řečeno, jel jen řidič Jirka.
Zbylá pětka o medaili pro Doktora celou cestu doslova snila.
Probudily nás až silné poryvy větru. Chvíli jsme se přeli, zda fouká zleva nebo zprava a co je pro Martina lepší, ale pravdu neměl nikdo.
Foukalo odevšad a furt.
Díky tomu také o hodinu posunuli start.
Když se blížilo poledne a pořád se nic nedělo, začali se Australané v hledišti bavit po svém.
Nejprve bouřlivým potleskem přivítali v cíli dva gumové motorové čluny, které na konci vlnové inspekce projeli cílem, a pak se do toho vložili dva spíkři, vyhecovali diváckou vlnu a rozjeli parádní šou.
Vážené publikum, sledujete závod mexické vlny na tisíc metrů od cíle do startu a zpět. Mezičas je výborný, snad vyjde obrátka a podařilo se! Podpořte vlnu potleskem, cíl je na dohled a už je to tady - tři, dva, jedna - finiš!
Olympijským vítězem na kilometr se stává tým Penrith Lake před Olympic Parkem a State Sport Centrem!
Tak to je Austrálie.
Další vodní blbinky už mě minuly.
Jury totiž vydala zprávu, že díky neregulérním podmínkám je start posunut až na třetí hodinu. A jelikož se ze mě za poslední týden stal boxerský specialista, musel jsem do centra na Krajovo finále.
Když jsme byli pár minut od Sydney, volal hlavu si drbající olympijský šéf českotelevizáků, že se jede už v poledne.
Takže se kluci otočili a mazali zpátky.
Už beze mě, já mazal pěšky na vlak a na box.
Dopadli jsme nakonec všichni stejně.
Rudy Mlátička dostal na držku a marně čekal na slibovanou podporu atletů, vracejících se z rybářské výpravy kapitána Železného.
Skvělé stříbro musel zkrátka Ruda Kraj začít slavit sám, protože nepřijeli.
Asi chytli ten nepříjemný vítr.
Nebo slinu.
A Martin dojel zase osmý. Nečekaný výbuch nesl statečně, ale určitě tajně doufal, že nadcházející poolympijská svatba s přítelkyní Katkou bude zlatá.
I když na tu mají ještě času dost.
Stádo s Járou však na zabitý den ani moc nenadávali.
Nudící se diváci se prý o zábavu starali i nadále a skupinka nejodvážnějších se polonahá vrhla do vody, přeplavala na protější břeh a za ohromného aplausu se naštelovala na připravené stupně vítězů.
Všichni byli zlatí.
Stejně jako závěrečný ceremoniál.
Byly to nejlepší hry v historii, pronesl večer na Olympijském stadiónu v Sydney předseda MOV Samaranch tradiční formulku, kterou až doposud uzavíral každou olympiádu.
Pro mě však jeho zdvořilostní věta stoprocentně platí.
Ani kvůli tomu, že to byla moje první a možná i poslední olympiáda, ani díky krásným sportovním zážitkům, ani proto, že už jsem tuhle krásnou zemi trošku procestoval.
Ale kvůli zdejším lidem.
Věřte nevěřte, oni jsou opravdu pořád dobře naladěni, žijí prostě a přitom naplno a hlavně jsou sví.
Za čtyři roky se sejdeme v Aténách, zaznělo na závěr zakončovacího ceremoniálu.
Asi beze mě.
To by mě tou dobou museli z Austrálie vyhostit.
Končí právě úchvatný ohňostroj nad Operou a Harbour Bridgem a tak končím taky.
Po třech týdnech už musím změnit repertoár.
Takže od zítřka už žádné kruhy pod očima.
Teď už jenom moře před očima.
