Někdo si pro takový účel kupuje auto či motorku, dívka z Jablonce stejná slova používá pro úplně jiné prostředí. „Líbí se mi ta rychlost,“ rozhlédne se Tereza Nosková po olympijském centru Alpensia. A okolo sviští další odvážlivkyně; tempem atakujícím limit na českých dálnicích.
Tohle rozhodně nejsou klání pro bábovky. „Tady jsme jezdily 115, 120 kilometrů za hodinu,“ líčila. „Holky většinou jezdí maximálně 125.“
Sáňkařská reprezentantka zvládla v Jižní Koreji nakonec tři jízdy, do závěrečné už ze 27. místa neprošla. „Jsem zklamaná. Jestli to bylo stresem... Člověk je na tréninku v pohodě, ale jakmile přijde těžký závod, je to jiné. A takovou atmosféru jsem ještě nezažila.“
Raději si odskočila pro bundu a kulicha, neboť na kopci nad centrem her vířil sníh a fičela meluzína. Pořád ale nikoli tak rychle jako Nosková a její rivalky. A tak se patří ptát: Vydat se do ledového koryta působí pro člověka zvenčí jako hotový hazard, víte o tom, Terezo?
„Když se mi daří, strach nemám. Jakmile udělám chybu a vybourám se, pak ano.“
Kdo by si pomyslel, že dojde až sem, když se saněmi začínala. „Kamarádka mě k tomu přivedla, bylo mi osm,“ vzpomíná. „Ona po pár letech skončila, já zůstala. Ale v juniorech bylo všechno jinak. Nechodili jsme do posilovny, jen na Smržovku.“
Ona i všech pět Čechů-sáňkařů na hrách proto mají rodiště v Jablonci nad Nisou: „A jsme přímo ze Smržovky.“ Jiné adekvátní místo totiž v zemi není. V blízké Černé Studnici se ještě dá trénovat v létě, jenže to je pouze částečná náhrada.
A tak je česká příprava osekaná. „Než začaly Světové poháry, my měli za sebou třeba 30 jízd, zatímco jiní sto,“ srovnává. „Je to těžké, když se člověk tolik nerozjezdí.“
A praxe je potřeba. Nejde o žádnou vánoční projížďku z kopce s nohama nahoře, jak si myslel i nejeden známý Noskové. „Když řeknu, že dělám saně, kolikrát si fakt představovali ty dřeváky,“ usmívá se. „Ale dělala jsem i přednášky ve škole, lidi to hodně zajímá. Jen tenhle sport nechtějí dělat, protože je nebezpečný. Fakt jo.“
Sáňkařka Tereza Nosková při uvítacím ceremoniálu výpravy v olympijské vesnici v Pchjongčchangu.
Příkladem budiž její rakouská soupeřka, jež na olympijské dráze v krizové zatáčce chybovala - a letěla deset metrů vzduchem. Drsné. A ještě horší bylo to, co se následně stalo americké sáňkařce (čtěte zde)
„Už se mi to párkrát stalo. Když se před vámi holčina vybourá, vy to víte a mrznete na startu, je to dost těžké. To vám moc nepomůže,“ přiznává. „Já mívám tak šest pádů za sezonu. Největší skončil výronem v kotníku. Těch pět dalších nic nebylo.“
Aby se Nosková dostala až do vymrzlé Asie, nestačily jí zdaleka jen odvážné jízdy korytem. „Nejvíc posilujeme ruce - kvůli startům. Hodně běháme. Celé léto jsem dřela, abych ukázala, že na to mám; že nejsem žádná holčina, co nic nedělá,“ zazní hlas bojovnice.
Tím spíš ji štval výsledek, ale ještě víc než bunda z olympijské kolekce ji nakonec zahřála věc, kterou kromě rychlosti považuje na saních za nejbáječnější. „Atmosféra. To je něco nepopsatelného,“ velebila hukot v Alpensii. „Když lidi přijdou a fandí, i když vás neznají, to je úplně super. Člověk je sice zklamaný z jízdy, ale když přijede, musí se usmát.“
A že ledové dobrodružství ve 120kilometrové rychlosti zvládla celá, bylo také milým bonusem.
