Ještě si vzpomenete, jak na vás ten druhý působil, když jste se kdysi v reprezentaci poznali?
Veronika Vítková: Říkala jsem si, že Bimbo (přezdívka) umí dělat srandu a uvolnit atmosféru. To pořád platí.
Michal Krčmář: Stejně tak je Verča stále stejná perfekcionistka, která má všechny věci přesně utříděné.
Takže stále chodí první ze všech na týmovou poradu?
Krčmář: Proto jí říkáme Hujer. A není to míněno hanlivě.
Vítková: Býváme tam většinou první já a Ondra Rybář. Jsem prostě klidnější, když chodím všude v předstihu.
Krčmář: To já jsem všude pozdě. Chybí mi Verčin odhad času.
Co máte naopak společného?
Krčmář: Že hodně sledujeme sportovní dění. Verča má vždycky skvěle nastudované výsledky všech ostatních sportů. A vlastně máme společné i místo, kde jsme vyrůstali: Verča v Jilemnici, já ve Vrchlabí, jen deset kilometrů od sebe.
Vítková: Ale teď už jsem z Janova. (koupili si tam s přítelem dům)
Krčmář: A nadbíhá tam místnímu starostovi.
Vítková: Tím je totiž táta Markéty Davidové... Ale co máme s Bimbem asi opravdu stejné, je naše velká cílevědomost.
Krčmář: Té mě učil Ondra Moravec. Na něm jsem pozoroval, co vše sportu obětuje. Díky němu jsem po olympiádě v Soči začal sport vnímat z jiného pohledu. Přestal jsem si ho jen tak užívat a začal jsem přemýšlet o každičkém detailu.
I ve vašich dalších sportovních aktivitách byste našli shodu? Veronika miluje skialpy a skály.
Vítková: Ty mě za poslední tři roky vážně neskutečně chytly. I Mára (přítel Marek Lejsek) je občas naštvaný, když na stěně vylezu nějakou cestu dřív než on. Ale na skalách leze vždycky první on, tam bych si na to netroufla.
Krčmář: Na skály jsem strašpytel. Ani skialpy nedělám tak extrémně jako Verča. Stačí mi menší výlet. Když mám volno, radši si doma odpočinu, zahraju si na počítači.
Vítková: To zase nebere mě.
Krčmář: Nebo mám rád fotbálek. Jestli mě někdo v dubnu pozve zahrát si nějaký turnaj, neopovrhnu.
Povahově jste extrovert a introvertka. Souhlasí?
Krčmář: Určitě. Verča potřebuje mít svůj klid a řád. Já se naopak rád bavím mezi lidmi.
ON-LINEZávod biatlonistek na 15 kilometrů (ve středu od 12:05 SEČ) |
I olympijskou medaili jako byste každý oslavoval úplně jinak.
Vítková: Ta má radost byla po sprintu spíš taková vnitřní. Ani mi to všechno po závodě nedocházelo. Spíš jsem se ocitla v šoku.
Krčmář: Zato mě začaly pohlcovat velké emoce, když za mnou přišel do cíle tým a já začal všechny objímat a děkovat jim. U novinářů mi pak začalo naskakovat v mysli, kolik lidí za tou mou medailí vlastně stojí - a bylo to na mně poznat. To byla asi má nejemotivnější chvíle.
Vítková: Ta moje přišla až při předávání medailí. Vlajka letěla nahoru a moje slzy šly ven. Jako by mi až tam došlo, že ta medaile není vtip, že se to opravdu stalo.
Na cestě, která vás k ní dovedla, kde byl podle vás zlomový moment?
Vítková: Když se mi na konci loňské nevydařené zimy povedly tři finálové pohárové závody v Oslu. To mě nakoplo. A potom když jsem v létě při velkých únavových problémech změnila stravu. Od půlky července jsem se začala cítit dobře.
Krčmář: U mě to byl dost možná lednový sprint v Oberhofu, první závod po Vánocích. Mně se nikdy předtím nepovedlo zajet dobře hned první závod po závodní pauze. Ale ten v Oberhofu mi vážně vyšel. Říkal jsem si tehdy: „Tratě jsou tu podobné těm v Pchjongčchangu, může ti sednout první závod i tam.“ Tak jsem si to v hlavě nastavil.
V letech, která letošnímu průlomu předcházela, byly vaše pozice v týmu hodně odlišné. Uvědomujete si to?
Krčmář: Já měl neskutečnou výhodu, že jsem mohl dozrávat vedle Ondry Moravce, Michala Šlesingra a Jardy Soukupa. Na spoustu věcí, co mi ukázali, bych do 27 let určitě sám nepřišel.
Vítková: Zato já vyrůstala víceméně sama, s trenérem Jindrou Šikolou od dorostu až do her v Soči. Ten mě navedl do profesionální kariéry. Kus té medaile patří i jemu.
Krčmář: Verča si tu cestu musela vyšlapávat sama. I když přibyla do týmu Gábina (Koukalová), tak ta spíš fungovala s naší chlapskou částí než s holkama.
Pondělní stíhací závody biatlonistů |
Tady Gabriela Koukalová není, a přesto Češi opět sbírají medaile.
Vítková: I Gabča by si odtud nějakou odvezla, kdyby jí zdraví dovolilo závodit. Ale mám radost, že jsme ji dokázali výsledkově zastoupit. Ukazuje to sílu týmu, když medaile nejsou jen o jednom člověku.
Nejspíš jste je ještě ani nestihli oslavit, že?
Vítková: Vůbec. Po sprintu jsem přišla na pokoj ve dvě v noci úplně hotová a všichni už spali. Potichu jsem tedy taky zalezla do postele a vzala si prášek na spaní, protože jinak bych asi neusnula.
Krčmář: Já zabral po sprintu až ve čtyři. Ani gratulace, které mi přišly, jsem doteď nečetl. Kromě těch od mých nejbližších jsem ostatní nechal zavřené, abych si před stíhačkou zachoval čistou hlavu.
Vítková: Těch zpráv bylo strašně moc, i od lidí, od nichž bych to nečekala, třeba od spolužáků ze základky, co jsem dávno neviděla. Taky mi volala mladší ségra, že učitelka jim ve škole oznámila, že místo hodiny se můžou dívat na biatlon.
Až po hrách nebo spíš po sezoně konečně na tu oslavu dojde, čím váš úspěch zapijete?
Vítková: Polosladkým bílým vínem.
Krčmář: Moc alkohol nepiju. Ale když už si s někým po sezoně přiťuknu, bude to slivovicí.
A jakým jídlem se odměníte?
Vítková: Svíčkovou! Ta nikdy neurazí.
Krčmář: Jo, taky jsem se dřív odměňoval poctivými českými jídly. Jenže teď jsem se dostal do fáze, že mi víc chutnají ta jednoduchá lehká. Špaget s parmazánem a olivovým olejem se nemůžu nabažit. Ovšem jinak jsem celoročně i masovej. Kdybych neměl maso tři dny po sobě, začnu být nervózní.
Dva z šesti závodů v Pchjongčchangu máte za sebou. Na jaký z těch dalších se těšíte nejvíc?
Vítková: Na všechny. Mě to závodění teď šíleně baví. Rozhodně nemíním podlehnout pocitu, že už tady mám splněno.
Krčmář: Taky jsem sem přijel s obrovským hladem soutěžit. Po stíhačce jsem sice trochu spráskanější, ale dva dny volna mi určitě pomohou. Speciální pro mě budou štafety, ty vždycky prožívám dvakrát tolik než závody individuální.
Olympiáda je vždy i mezníkem kariéry. Jak tu vaši plánujete dál?
Krčmář: Chtěl bych startovat ještě v Pekingu 2022 i na těch dalších hrách. Osm let sportování do pětatřiceti, pokud zdraví a výkonnost vydrží. Tělo ale musí spolupracovat. Vidím třeba na Jardovi Soukupovi, jak už má obrovské problémy a denně leží u fyzioterapeuta.
Vítková: Já zatím nedokážu odpovědět, jak se to se mnou bude vyvíjet dál.
Během sezony jste tvrdila, že Pchjongčchang je vaší poslední olympiádou.
Vítková: Nejspíš to tak bude.
Krčmář: Verča to má jako žena těžší než my, chlapi, když musí rodinný život omezovat na úkor sportu. Ale cítím, že teď je pořád jasně nastavená tak, že sportovat chce. Uvidíme, na jak dlouho.
Vítková: Když ty čtyři roky jsou vážně hrozně dlouhá doba.
