A pak jsou děti, jako je Chris Bourque. Jeho tátu v Kanadě uctívali jako hokejovou ikonu, férového bojovníka a poctivého dříče. Hledá-li někdo až kýčovitou předlohu pro kladného hrdinu, nechť si prostuduje životopis Raye Bourquea.
Dvaatřicetiletý Američan Chris po příletu na olympiádu v Koreji při rozhovoru pro MF DNES odpovídal na otázku, v čem tkvěly výhody a nevýhody bytí syna modly.
Programolympijského hokejového turnaje |
Zdvořilý muž tichým hlasem obšírně pohovořil o první části dotazu. Načež se měl vyjádřit k nepříjemnostem. „Moje dětství bylo krásné, vážně si nemám nač stěžovat.“
Nikdo si vás nedobíral? Nikdo nekritizoval, že jste to nedotáhl tak daleko? Zvedl oči a pravil: „Víte, to jsou jen řeči. Na ně se nesoustředím. Jsem velice pyšný na to, jaký byl můj táta hráč. Nikdy v životě nepovím nic špatného o tom, že jsem vyrůstal jako syn Raye Bourquea.“
Aha, takže chování na úrovni se v této rodině zjevně dědí, možná udržuje výchovou. Nebo obojí.
Přijeli jsme pro zlato
Ne že by Raymond Jean a Christopher Ray byli úplně stejní.
První reprezentoval Kanadu v Naganu. Druhý se v Kangnungu hodlá bít za USA. Ray strávil skoro celou kariéru v Boston Bruins v NHL, v níž ze všech beků nastřádal nejvíc gólů, asistencí i bodů.
Chris, útočník Hershey Bears, posbíral řadu trofejí v nižší AHL a vystřídal už jedenáct profesionálních týmů ve čtyřech ligách včetně ruské KHL a švýcarské NLA.
Senior korunoval kariéru vzepřením Stanley Cupu v červnu 2001 po přestupu do Colorada a neprodleně byl uveden do Síně slávy.
Junior sice vlastní tři tituly z AHL, ale na životní triumf dosud čeká. A rád by si ho utrhl právě na jižní polovině korejského poloostrova. „Přijeli jsme pro zlato,“ tvrdí. „Samozřejmě, kdo nechce zlato, nemusí na olympiádu jezdit.“
Český týmna olympiádě |
Když se objevil v nominaci, Raymond pověsil na Twitter dojemný vzkaz: „Jsme tak hrdí na našeho Christophera. Není nic lepšího než reprezentovat svou vlast.“
Chvíli se ti dva špičkovali, které zemi vlastně bude rodák z předměstí Montrealu přát. Ale brzy bylo jasno: Rodina má přednost. „Pořídil jsem tátovi červenomodrobílé oblečení, aby zapadl mezi naše fanoušky,“ pravil šibalsky Chris.
Přes půl planety se za chlapíkem s vizáží filmového fešáka vypravili rodiče, strýček, manželka Kim, syn Kingston a dcera Harlow.
„Nedovedete si představit, co pro mě znamená, že budou se mnou. Mí nejbližší leccos obětovali, abych mohl hrát hokej a nastoupit na olympiádě. Je to i jejich zásluha a jsem jim opravdu vděčný.“
Arénu nedaleko malebného pobřeží Japonského moře tentokrát nerozzáří hvězdy z NHL, Bourque přesto vnímá olympiádu jako jednu z nejvýznamnějších akcí.
„Máme příležitost předvést se na nejskvělejší scéně. Hodně lidí se bude dívat. Pokud bychom vyhráli, mohli bychom si vysloužit výjimečné nabídky z NHL nebo odjinud.“
Jako Rayův kluk mohl do nablýskané soutěže nakouknout snad tisíckrát. Odmalička s bráchou Ryanem proháněli puk - doma, na malých zimácích i na stadionech NHL.
„My Bourqueové máme hokej v krvi. Díky taťkovi jsem zblízka sledoval spoustu machrů. Na krásné zážitky nikdy nezapomenu.“
Sám se v NHL navzdory své šikovnosti a tvořivosti nikdy napevno nezabydlel. Co by jiní dali za 51 startů ve třech klubech (Washington, Pittsburgh, Boston)? On však snil o velkolepějším průlomu.
Nagano? Hrůza i nádhera
Zblízka viděl tátu, jak svírá v rukou vymodlený Stanley Cup. Ray na prahu penze s těžkým srdcem opustil Boston a stěhoval se s rodinou do Denveru, kde Forsberg, Sakic, Hejduk a spol. chtěli vyhrát pohár pro sebe, město, klub Avalanche i prošedivělého vousáče s číslem 77.
Hokejový start ON-LINEStředa 14. února Čtvrtek 15. února |
„I když se teď dívám na videa ze sedmého finále 2001, naskakuje mi husí kůže,“ vypravuje Chris. „Pro tátu to byl tak výjimečný moment, stejně jako pro nás všechny. Vítězství si zasloužil. Patří mezi největší dříče v hokejových dějinách. Každý ví, co do své kariéry vložil. Tohle bylo její příznačné završení.“
Ve dvanácti se zúčastnil první výpravy Bourqueových na Dálný východ, do japonského Nagana.
V únoru 1998 žasl v olympijském zákulisí, v šatně se motal kolem Lindrose, Gretzkého, Yzermana. A vyděšeně přihlížel, jak otec v semifinále proti Česku neproměnil nájezd.
„Pro nás to nebyla příjemná chvíle. Ale pro vás ano, že? Tenkrát jste měli Haška a Jágra. Ale i pro mě to byla nesmírně zajímavá cesta.“
Mohl by žehrat na nepřízeň osudu. V NHL ho nikdy neobsadili do ústřední role. „Bohužel jsem se neprosazoval v koncovce, jak jsem čekal. Vlivů je spousta, mrzí mě to. Ale dívám se hlavně dopředu.“
Nepřestává dychtit po návratu do NHL. Vzpomíná na jedinou trefu za rodný Boston, kde jeho tátu tak milovali. „Ó, to bylo něco! Nezažil jsem při hokeji větší blaho, než když jsem skóroval za Bruins. Miloval jsem je odmalička.“
Mančaftu kolem Bergerona, Cháry, Marchanda, Krejčího a Pastrňáka dál fandí. Mrkne se na něj v televizi, kdykoliv má čas. Nesmírně si váží tří sezon, v nichž válel za Hershey s bratrem Ryanem. Nepůsobí zatrpkle. Naopak. Hýčká si svou olympijskou šanci. A chce ji využít.
